Aldo si prošel peklem a zase zpátky. Udělal chyby, ale poučil se z nich a vyrostl. Tohle je jeho příběh.
Aldova cesta z pekla: Od pokusu o sebevraždu k novému životu a naději
Příběhů o tom, jak se člověk zvedne ze dna, je spousta. Ale málokterý je tak syrový a inspirativní jako ten Aldův. Narodil se v El Salvadoru, ale už od šesti let žije v Los Angeles. Hudba, psaní, čtení a hry na Xboxu – to jsou jeho úniky. Miluje filmy jako Fontána, Matrix nebo Já, robot. A když potřebuje zlepšit náladu, pustí si nějakou černou komedii. Třeba Střihoruký Edward nebo Pravidla vášně. Jo a Edgar Allan Poe je jeho bůh. Co se týče hudby, tam jede grunge a industrial – Nirvana, System of a Down, Nine Inch Nails, Tool. A teď se snaží vrátit k malování a kreslení. Prostě takový normální kluk, dalo by se říct. Kdyby neměl za sebou to, co má.
Bez cíle a beze strachu?
Jeho cíle se začaly rýsovat až nedávno. Dřív byl takový bezcílný, neměl smysl života. Vlastně ani nečekal, že se dožije osmnácti. Jediný vzor, kterého měl, mu umřel, když mu bylo třináct. A pak se začal uzavírat do sebe. Dneska mu je 33 a uvědomil si, že jen tak neumře. Chce se stát právním asistentem v právnické firmě, kde teď pracuje jako zapisovatel. A taky chce magistra z angličtiny. Píše román a má pár povídek, které ještě nebyly publikované. Říká: „Až budu právní asistent, přestěhuju se do státu Washington. Nikdy jsem neměl rád Los Angeles, mám tady moc špatných vzpomínek. Pro moje psychické zdraví bude nejlepší se odstěhovat. Taky doufám, že jednou budu publikovaný autor a dostanu se na žebříček bestsellerů New York Times.“ No, držme mu palce!
Když ti vlastní hlava hraje proti tobě
V roce 2000 mu diagnostikovali deprese a úzkosti. Aldo si myslí, že se z depresí nikdy nevyléčí a není si jistý, jestli s tím souvisí jeho úzkosti. Chodil na terapie a bral Paxil, ale ten ho akorát ještě víc deptal a vedl k sebevražedným myšlenkám. Kvůli tomu se poprvé pokusil o sebevraždu, takže teď už chodí jen na psychoterapii. Jeho duševní problémy mají kořeny v traumatech z dětství, ale díky terapii se naučil rozpoznávat stresory a vyhýbat se jim. A taky se opírá o svou síť podpory, aby měl své stavy pod kontrolou.
A ty stavy, to není žádná sranda. „Spousta těch příznaků mě trápí dodnes, jako nespavost, neklid, podrážděnost, přejídání a vyčerpání,“ říká Aldo. „Když jsem byl mladší, deprese u mě často končily záchvaty nekontrolovatelného pláče, ztrátou chuti k jídlu, pocity bezcennosti, depersonalizací, sebevražednými myšlenkami, hněvem a studem.“ To mu dost komplikovalo život, hlavně na střední. Z průměru 3,4 se dostal sotva na maturitu. „Nejhorší to bylo v posledním ročníku. Tehdy mě deprese úplně ovládla. Hospitalizovali mě, když si jedna z mých učitelek všimla řezných ran na mých rukách. Kromě toho jsem se taky pálil, jizvy mám na levé ruce dodnes.“ Po maturitě se snažil pracovat, ale nikdy nevydržel v práci moc dlouho, protože kvůli depresím a pokusům o sebevraždu pořád chyběl.
Hraniční zkušenost
V roce 2003 si Aldo podřezal zápěstí nožem na krabice a málem si přeřízl šlachu. Skoro přišel o levou ruku. Drželi ho 72 hodin, což se prodloužilo na dva týdny. Ránu mu sešili dvanácti stehy. „Udělal jsem to před školou a tři hodiny jsem se tam potuloval a čekal, až si mě smrt vezme. Nevěděl jsem, že kouření zahušťuje krev. Během těch tří hodin jsem vykouřil krabičku cigaret. Točila se mi hlava, byl jsem dezorientovaný a zavolal jsem své nejlepší kamarádce o pomoc. Zvedla to a byla překvapená, že mě slyší, ale ne proto, že se jí ozývám, ale proto, že její telefon nefungoval už několik týdnů. Byl jsem první hovor, který jí za tu dobu přišel.“
Samota v davu
Udržovat přátelství nebo vztahy je pro Alda těžké kvůli jeho negativitě. I když měl několik dlouhodobých vztahů, vždycky to zkazily jeho divoké změny nálad. „Někdy potřebuju hodně ujišťování a péče, ale jindy zas potřebuju být sám a od všech pryč. Mým bývalým holkám se nelíbilo, když jsem chtěl být sám, protože měly pocit, že musíme trávit každou chvíli spolu.“ Kvůli tomu se cítí jako přítěž, naštvaný a nechtěný. Má pocit, že je rozbitá věc, kterou nikdo nechce, protože je to s ním moc složité.
Na hraně smrti a zpět
Aldův poslední pokus o sebevraždu ho posílil, říká:
„Vzal jsem si 50 prášků na spaní a seděl jsem na zadním sedadle auta a čekal na smrt. Začalo se mi chtít spát a skácel jsem se. Pamatuju si, jak se na mě začal plížit chlad, i když byla teplá dubnová noc. Pamatuju si, jak jsem usínal, věděl jsem, že se blíží smrt, a vzpomínám si, že když všechno začalo mizet, byl tam jen chlad a zdálo se mi, že je to nekonečná prázdnota. Přežil jsem to, ale ta zkušenost mnou otřásla. Dlouho jsem se považoval za agnostika, ale když jsem umíral, doufal jsem, že tam něco bude, ale je to jen my a naše smrtelnost. Ta zkušenost mě poznamenala, ale rozhodl jsem se z toho vytěžit maximum. Ušel jsem od té noci dlouhou cestu a nikdy bych si nemyslel, že to bude možné, ale všechno, co se od té doby stalo, bylo to nejlepší období v mém životě.“
Zlomový bod pro Alda nastal, když si uvědomil, že jeho činy vedly k tomu, že ztratil kontrolu nad tím, co se snažil vybudovat. I když se s tím nikdy úplně nevyrovná, rozhodl se, že už toho bylo dost. Zjistil, že klíčem je znát své limity. Kdykoli má pocit, že se řítí dolů, obrátí se na svou síť podpory a požádá o pomoc. To pro něj byl obrovský boj, protože poté, co byl v psychiatrické léčebně, nevěděl, co má dělat! Po propuštění mu nenabídli žádnou pomoc. Jeho přátelé mu pomáhali, říká Aldo: „Moji přátelé jsou už roky jediná skupina podpory, kterou mám. V mnoha ohledech jsou rodina, kterou jsem si vždycky zasloužil, ale neměl. Vždycky pozorně poslouchají a nabízejí mi svou podporu. Nejen emocionálně, ale i místo k pobytu, když se necítím bezpečně nebo jsem unavený. Dodávají mi sílu a ujištění, že můžu dosáhnout toho, co jsem si předsevzal.“
Ponaučení pro život
Poučil se z toho, že je lepší být sám než ve špatné společnosti a že se nevyplatí vzdávat se svého štěstí kvůli někomu jinému. Tato zkušenost Alda změnila, teď se věnuje věcem, které ho dělají šťastným. Chce zlepšit svůj život. A tady je jeho rada pro ostatní, kteří se potýkají s podobnými problémy:
„Nikdy to není tak těžké, jak si myslíte. Požádejte o pomoc ty správné lidi, kterým na vás záleží. Pokud takové nenajdete nebo si myslíte, že je nemáte, pak se obraťte na odbornou pomoc. Zavolejte na linku důvěry, popovídejte si s někým. Často jsem si povídal s cizími lidmi, jen abych to ze sebe dostal. Neznají mě, takže necítím žádný odsudek, jen uvolnění, a to je velmi užitečné. A taky poslouchejte ty fráze. Jsou to fráze, protože jsou pravdivé. Trpělivost je ctnost, to je pravda. Naučil jsem se to znovu a znovu. To neznamená, že byste měli být spokojení nebo čekat, až se něco stane. Některé věci musíte aktivně vyhledávat a pracovat na nich.“
Aldo by se taky chtěl podělit o tohle:
„Během let jsem se toho hodně naučil, ale nejdůležitější je, že nezáleží na tom, co si myslí ostatní. Dělejte to, co je správné pro vás. Pokud máte chuť plakat, tak plačte, pak se vám uleví a je to zdravé a terapeutické. Plačte, dokud nemůžete. Stejně tak se nestarejte o pocity ostatních. Možná se bojíte, že někoho zraníte, a tak se necháte dostat do nepříjemné situace, protože raději budete hodní. Nedělejte to. Naučil jsem se, že můžu ovlivnit jen to, jak se cítím JÁ. Raději bych byl milý a vyhnul se zranění něčích pocitů, i když by mi to bylo nepříjemné, ale nakonec to, jak se cítí oni, není moje starost. Buď se s tím smíří, nebo ne. Možná kvůli tomu ztratíte lidi, ale ve skutečnosti je to jejich ztráta. Buďte upřímní. Pokud zkoušíte terapii a máte pocit, že to nefunguje, zeptejte se sami sebe: Jsem k tomu člověku upřímný a otevřený? Je pravděpodobné, že ne. Vytvořili jste si bariéru, abyste se ochránili PŘED VŠEMI, ale terapeut se vám jen snaží pomoct. Takže buďte otevření a pravdiví a výsledky se dostaví. A nakonec, pokud máte pocit, že vám ten člověk nepomáhá, je v pořádku najít si někoho jiného. Důležité je, abyste dostali pomoc.“
Jsem ráda, že se Aldovi podařilo obrátit svůj život k lepšímu. Nebylo to pro něj snadné. Doufám, že se mu podaří udržet stabilitu a najít skvělého partnera, se kterým stráví zbytek života. Pomozte mi něco změnit sdílením svého příběhu.