Ve světě, kde se tolik mluví o toleranci a inkluzi, se paradoxně setkáváme s tím, že i uvnitř LGBTQ+ komunity panují nepochopení a předsudky. A bohužel, nejčastěji se to týká bisexuálních lidí. Nejenže čelí stereotypům od většinové heterosexuální společnosti, ale občas se s nimi potýkají i od svých „vlastních“.
Bisexualita: Mýty, které by konečně měly zmizet ze scény
Proč tolik zmatku kolem bisexuality? Možná proto, že i v 21. století máme tendenci vnímat sexualitu černobíle. Buď jsi „tam“ nebo „tady“. A přitom, ruku na srdce, nikdo z nás nemá patent na rozum, co se týče složitosti lidské sexuality. Představy o tom, že tě přitahuje pouze jedno pohlaví, už dávno neplatí. Realita je mnohem pestřejší a proměnlivější. Pojďme se podívat na nejčastější mýty, které kolem bisexuality kolují.
Mýtus č. 1: Bisexualita neexistuje, je to jen fáze nebo experiment.
Tohle je tak stará písnička! A bohužel, stále se hraje. „Ona si jenom hraje“, „on se ještě hledá“ – věty, které bisexuální lidé slýchají až příliš často. A víte co? Je to lež. Jednoduchá, prostá lež. I když existují studie, které se snaží zpochybnit existenci bisexuality (např. studie z roku 2005 založená na měření vzrušení), jejich závěry jsou přinejmenším diskutabilní. Opírat definici sexuality pouze o fyziologické reakce? To je jako soudit knihu podle obalu.
Dr. Randall Sell z Kolumbijské univerzity to trefně shrnuje: „Nechceme, aby si terapeuti vzali tuto studii a začali říkat bisexuálním lidem, že se mýlí… o sexuální orientaci a identitě nevíme zdaleka tolik, abychom dělali takové závěry.“
Mýtus č. 2: Bisexualita je jen mezikrok, než se dotyčný/á přizná, že je gay/lesba.
Kdo z nás to neslyšel? Ať už jsme hetero, gay, lesby, nebo bisexuálové, všichni jsme si vyslechli: „To přejde“, „uvidíš, že se ještě zamiluješ do někoho opačného pohlaví“. Ale pro bisexuální lidi to platí dvojnásob. Je pravda, že někteří lidé používají označení „bisexuál“ jako jakýsi přechodný stav, než se plně ztotožní s homosexualitou. Ale to neznamená, že bisexualita jako taková je jen pouhý mezikrok. Pro mnoho lidí je to konečná destinace, jasné a pevné určení. Bisexualita není nerozhodnost, je to rovnocenná sexuální identita.
Mýtus č. 3: Bisexuálové podvádějí.
Tohle už zavání čistou nenávistí. „Bisexuálové jsou promiskuitní, chtějí si jen užívat a zraní každého, kdo se jim postaví do cesty.“ Taky blbost. Podvádějí heteráci, podvádějí homosexuálové, podvádějí všichni. Nevěra je otázkou charakteru a morálky, ne sexuální orientace. Takže přestaňme házet všechny bisexuály do jednoho pytle.
Mýtus č. 4: Všichni bisexuálové jsou polyamorní.
Ne. Tečka. Neexistuje žádný důkaz, který by spojoval bisexualitu s polyamorií víc než jakoukoli jinou sexuální orientaci. To je všechno, co k tomu můžu říct.
Mýtus č. 5: Bisexuálové chtějí každého.
Bisexualita neznamená, že máš automaticky pozvánku do postele. Stejně jako u každého jiného, i u bisexuálních lidí existují sympatie a antipatie. Mají své preference, co se týče vzhledu, osobnosti a celkového dojmu. Takže se přestaňte chovat, jako byste byli chodící afrodiziakum.
Mýtus č. 6: Bisexuálové milují trojky.
Jasně, proč si nedopřát obojí, že? Ale ruku na srdce, kolik z nás touží po trojce? A kolik z nás by si ji opravdu trouflo realizovat? Stejně jako u všech ostatních, i u bisexuálních lidí je touha po skupinovém sexu spíše výjimkou než pravidlem. Někteří preferují intimitu s jednou osobou, jiní by se cítili nesmírně nepříjemně, kdyby je někdo s trojkou oslovil.
Mýtus č. 7: Bisexuálů je mnohem méně než ostatních LGBTQ+ lidí.
Kdepak! Studie z roku 2007 ukázala, že téměř 50 % lidí, kteří se identifikují jako LGBTQ+, se považuje za bisexuální. Proč se tedy zdají být tak málo zastoupeni? Protože se bojí. Kvůli výše zmíněným stereotypům a stigmatům. Pouze 28 % bisexuálů se otevřeně hlásí ke své orientaci, zatímco u leseb je to 71 % a u gayů dokonce 77 %. A to je smutné. Bi-erasure, tedy zneviditelňování bisexuální identity, je realita. A my s tím musíme něco udělat.
Chcete si přečíst další články o LGBTQ+ tematice? Klikněte SEM.