Někdy se zdá, že život má pro nás připravené scénáře, které bychom si sami nikdy nenapsali. A právě v těch nejtěžších chvílích se rodí příběhy plné síly a odhodlání. Dnes vám přinášíme jeden takový příběh – o Ciaře, mladé ženě, která se postavila tváří v tvář duševní nemoci a našla cestu zpět k naději.
Ciara: Z propasti k naději – Příběh o boji s duševní nemocí a nalezení cesty zpět
Ciara z irského Kildare má ráda knihy. „Miluju čtení. Jsem obrovský knihomol. Začala jsem číst už jako malá a zamilovala se do možností, které přináší další kapitola. Čtení pro mě byla skvělá forma úniku,“ říká. Kromě toho má ráda umění, zvláště modelování z hlíny, bohužel se mu teď nemůže věnovat kvůli kožnímu problému na rukou. Jejím cílem je probouzet se každý den s nadšením a mít dobrý pocit z toho, co se jí podařilo udělat. A taky se touží odstěhovat od rodičů a mít svůj vlastní domov.
Diagnóza a začátek cesty
Lékař a terapeut u Ciary diagnostikovali generalizovanou úzkostnou poruchu, sociální úzkost a klinickou depresi. Má pocit, že těmito problémy trpí už dlouho, ale v dospívání se je naučila skrývat a tvářit se normálně. „Upřímně, nemyslím si, že existuje nějaká konkrétní „příčina“ duševní nemoci. Spíš si myslím, že existují spouštěče, které ji mohou zhoršit,“ vysvětluje Ciara. A těch spouštěčů se v jejím životě objevilo hned několik. Zpráva, že možná nebude moct mít děti, a vážná nemoc otce, který prodělal několik zástav srdce, což ovlivnilo jeho paměť a motorické schopnosti, byly pro ni obrovskou zátěží.
Léčba a překážky
Ciara dostala antidepresiva, která u ní zpočátku vyvolávala noční děsy. Terapeutce se podařilo upravit dávkování a postupně se její stav začal zlepšovat. Jenže v touze po rychlém uzdravení Ciara udělala chybu – příliš rychle snížila dávku léků a začala si namlouvat, že je nepotřebuje. To se jí samozřejmě vymstilo. „Proč jsem taková hlupačka? Kdybych měla cukrovku, taky bych se zlobila, že potřebuju inzulín?“ uvědomila si nakonec. Začala znovu brát léky a rozhodla se, že dávkování bude měnit jen na doporučení lékaře.
Když se život obrátí vzhůru nohama
Nemoc Ciaře zasáhla do života v mnoha ohledech. Trpěla panickými atakami, neměla chuť k jídlu, trápila ji nespavost a ráno se jí nechtělo vstávat z postele. Kvůli tomu všemu nedokončila vysokou školu a cítila se osamělá, protože její přátelé byli pracovně vytížení nebo studovali jinde. I když se cítila opuštěná, nedokázala se nikomu svěřit, dokonce ani svému příteli. Navíc ji začaly pronásledovat paranoidní myšlenky. „Měla jsem pocit, že se na mě lidi dívají, že se mi posmívají, že si myslí, že jsou lepší než já. Stala se ze mě strašná, zatrpklá osoba,“ vzpomíná. Ciara si ubližovala a několikrát uvažovala o sebevraždě. Děsilo ji, že se na ostré předměty dívala jako na staré známé. Dokonce ji napadaly myšlenky na ublížení druhým. „Přemýšlela jsem, že s autobusem, kterým jsem jezdila do školy, narazím do zdi a umlčím ty holky, co se mi pořád smály a tvářily se povýšeně. Zpětně vím, že to vnímání bylo zkreslené mojí paranoiou,“ říká.
Cesta zpět ke světlu
Ciara se svěřila terapeutce se svými paranoidními myšlenkami a to jí nesmírně pomohlo. Promluvila si i se svými dvěma nejbližšími kamarádkami a vysvětlila jim, čím prochází. Zlomovým bodem byl pro ni její osmiletý přítel Vinny, který ji podporoval po celou dobu nemoci, i když ji nechápal. Rozptyloval ji, když to potřebovala, a když jí léky způsobovaly ospalost, pomohl jí do postele. „Upřímně si myslím, že bych bez něj už nebyla naživu,“ říká. Ciara se snaží zaměstnávat cvičením, trávením času s přáteli a pozitivními afirmacemi.
Ponaučení a vzkaz pro ostatní
Ciara se ze své zkušenosti poučila, že stigma kolem duševních nemocí je strašná věc. „Duševní nemoci jsou v Irsku neuvěřitelně běžné, ale zachází se s nimi, jako by to bylo něco špinavého. Sama jsem to tak vnímala, když jsem onemocněla. Bylo něco jiného chodit k terapeutovi a něco jiného brát léky. Kdybych mohla dát mladšímu já radu, bylo by to, abych přestala vnímat léky jako slabost a začala je brát jako to, čím doopravdy jsou – léky,“ říká Ciara.
Ciara přiznává, že se jí těžko z něčeho raduje. Je cynická a neustále čeká, že se stane něco špatného. Proto má pro ostatní, kteří se potýkají s podobnými problémy, tento vzkaz: „Nejste slabí. Potřebovat léky je prostě fakt. Nikoho nezajímá, jestli musíte odejít dřív, nebo jestli musíte něco brát. Je to jen pilulka. Pokud vám to pomáhá, abyste nespadli do propasti, pak je to pro vás dobré.“
Duševní nemoc může být celoživotní boj, důležité je naučit se rozpoznávat spouštěče a ovládat je. Věříme, že Ciara časem najde úlevu, kterou hledá. Pomozte nám šířit osvětu a podělte se o svůj příběh.