Všichni to známe. Jsou témata, kterým se vyhýbáme jako čert kříži. Ať už jde o nepříjemné zážitky z dětství, trapasy, které nás dodnes budí ze sna, nebo myšlenky, které nám připadají „divné“ – prostě věci, o kterých se nám těžko mluví i s nejbližšími.
Co když mám problém, o kterém se stydím mluvit i před terapeutem?
No jo, a co teprve s terapeutem? Člověkem, který by měl být naším průvodcem na cestě k duševní pohodě. Ale co když právě jemu se svěřit nedokážeme? Co když se bojíme odsouzení, nepochopení, nebo prostě jen té vlastní zranitelnosti, kterou odhalujeme?
Proč se to děje?
Důvodů může být celá řada. Někdy jde o hluboko zakořeněné trauma, jindy o strach z toho, co si o nás druhý pomyslí. Možná jsme si v minulosti zažili situaci, kdy jsme se s někým svěřili a litovali jsme toho. Nebo se prostě jen stydíme za něco, co považujeme za „špatné“ a nedokonalé. Hlavní je si uvědomit, že s tímhle pocitem nejsme sami. Opravdu nejsme.
Jak s tím naložit?
Buďte k sobě laskaví. Neobviňujte se za to, že se vám o něčem těžko mluví. Je to naprosto přirozené. Zkuste si to nejdřív sami pro sebe pojmenovat. Napište si o tom, co vás trápí, deníkové zápisky můžou být skvělý začátek. Postupujte pomalu. Nemusíte se svěřit hned napoprvé. Mluvte o tom, co je vám pohodlné, a postupně odkrývejte další a další vrstvy. A hlavně, hledejte terapeuta, se kterým si budete rozumět. S někým, komu budete důvěřovat a u koho se budete cítit bezpečně. Protože upřímnost je klíčová, i když to trvá. A když to nejde s jedním, zkuste jiného. Je to jako s botama, ne každá sedí.
A pamatujte, cesta k duševnímu zdraví je maraton, ne sprint. A někdy je potřeba se na té cestě i zastavit a nadechnout.