Víte, ten termín „vnitřní dítě“ zní trochu jako z jiné planety, že? Takové ty řeči, co byste čekali od nadšeného ezoterika. Ale nenechte se zmást, není to jen nějaký „new age“ pojem. Vaše vnitřní dítě je ohromně důležitá součást vás samotných. Ovlivňuje to, jak prožíváte emoce, co si myslíte a v co věříte.
Co formuje dospělého? Vzpomínky z dětství.
Způsob, jakým jsme formováni v dětství, má na nás v dospělosti obrovský vliv. Nasáváme všechno kolem sebe a ukládáme to do podvědomí. A podvědomí, to není žádná legrace! Člověk, který v podvědomí věří, že si nezaslouží lásku, bude třeba zůstávat v toxickém vztahu. Protože si myslí, že nic lepšího si nezaslouží. Chápete?
Stejný člověk, jen větší
Ať už nám narostou vrásky a přibudou šediny, pořád jsme v jádru tím malým klukem nebo holkou. Takže pokud má vaše vnitřní dítě nějaké šrámy, ono řídí vaši životní show. A jak poznáte, že vaše vnitřní dítě potřebuje péči? Třeba když se perete s těmito věcmi:
- Máte problém věřit sobě i ostatním.
- Emocemi jste jak na horské dráze.
- Bojíte se opuštění.
- Stydíte se dát najevo smutek nebo vztek.
- Nedokážete si nastavit hranice.
- Hledáte sami sebe.
- Máte nízké sebevědomí.
- Máte sklony k závislostem nebo obsedantnímu chování.
Tyhle rány se potřebují zahojit. Pokud v tom něco z toho poznáváte, možná vaše vnitřní dítě potřebuje slyšet tyhle věci:
Co potřebuje slyšet tvé vnitřní dítě právě teď?
- „Je v pořádku mít pocity a dát jim průchod.“
Když jsme byli malí, ne vždycky se nás někdo ptal, jak se cítíme. Hlavně, že jsme měli co jíst, co na sebe a kde spát. A když jsme se náhodou snažili dát najevo nějaké emoce, bralo se to jako vzdor. A výsledkem bylo jen to, že jsme si ještě víc ublížili. Takže jsme si v sobě vytvořili přesvědčení, že naše emoce ostatní jenom zlobí, že jsou vlastně nepodstatné a že některé z nich bychom radši neměli vůbec ukazovat.
A tenhle začarovaný kruh pokračuje i v dospělosti. Pořád si pamatujeme, že nemůžeme dát najevo vztek nebo smutek, protože by se nám ostatní vysmáli. Ale když se s naším vnitřním dítětem sžijeme, zjistíme, že mu musíme vytvořit bezpečný prostor pro vyjádření emocí. I těch malých, zdánlivě nepodstatných. A hlavně je přijmout a pochopit.
- „Jsi v bezpečí.“
Někteří z nás se jako děti často stěhovali a to v nás mohlo vyvolat úzkost z nových míst. Nebo jsme se sice pohybovali v kruhu rodiny, ale i tak jsme se cítili sami, ohrožení a bez ochrany, protože jsme nikdy nevěděli, kde budeme spát zítra. Vnitřní dítě potřebuje cítit bezpečí. Pomáhá mu to stabilizovat se a uvědomit si, že má místo, které se nezmění. Nebo pokud se změní, bude o tom vědět a bude součástí rozhodování.
Protože naše vnitřní dítě se neumělo bránit proti vnějšímu světu, musíme si bezpečí vytvořit sami. V rituálech, koníčcích, péči o zdraví i ve vlastních emocích. Musí vědět, že si zaslouží ochranu, a to hlavně tu vaši, protože jste si slíbili, že budete vždycky při něm.
- „Není tvoje vina, když má někdo špatnou náladu.“
Děti ještě neumí regulovat své emoce a nevnímají hranice. Když se nám jako dětem něco stane, bereme si to osobně. Takže když na nás někdo, ať už rodič nebo jiná autorita, křičel nebo byl zlý, mysleli jsme si, že je to naše vina. Že jsme byli zlobiví a vyprovokovali jsme ho k tomu.
Tohle přesvědčení je škodlivé, protože si myslíme, že jsme zodpovědní za emoce ostatních a musíme chodit po špičkách. A z takového dítěte vyroste dospělý, který se snaží všem zavděčit, jen aby nebyl za toho zlého, který ubližuje ostatním. Nemá vlastní identitu a smysl pro sebe sama, protože se snaží se všemi vyjít. A jak uzdravíte své vnitřní dítě? Tím, že se naučíte, kde začínají a končí vaše hranice a zodpovědnost. To je skvělý nástroj pro budování sebevědomí.
- „Slyším tě a vidím tě.“
Lidé, kteří vyrůstali ve šťastných rodinách (nic proti nim!), nemají ponětí o tom, jak to chodí v těch dysfunkčních. Tam se láska podmiňuje, manipuluje se s emocemi a na jedince se nebere ohled. Děti se tam skoro nevidí a neslyší. Učíme se, že si lásku musíme zasloužit tím, že se budeme chovat určitým způsobem, abychom rodinu neztrapnili. A to v dítěti vytváří prázdnotu. Má pocit, že je neviditelné a že je jen hračka, kterou se vytáhne z krabice, jen když má předvádět pro cizí lidi.
Když má dítě pocit, že ho ti, které miluje, nevidí, je to strašně zraňující. Myslí si, že je s ním něco špatně. Takže abychom se uzdravili z pocitu neviditelnosti, musíme si uvědomit a přijmout, jak na nás určité vzpomínky zapůsobily a jak nás ovlivňují dodnes. Jak jsme se cítili osamělí, sami a neviditelní. Jako by naše existence nebyla skutečná nebo na ní nezáleželo. A abychom se uzdravili, musíme si vážit vlastních názorů a myšlenek, víc povzbuzovat své mladší já a víc naslouchat touhám, které jsme měli jako děti a které si chceme splnit dodnes.
- „Mám tě rád/a.“
Možná jste jako děti tuhle větu nikdy neslyšeli. Nebo ano, ale vždycky s nějakou podmínkou. „Víš, že tě mám rád/a, viď? Tak prosím tě, běž a…“ (doplňte úkol). Možná vám rodiče nikdy neřekli, že vás milují bezpodmínečně. Možná jste dokonce vyrůstali v prostředí, kde se emoce braly jako slabost a smáli jste se pro jistotu i v kině na Titanicu.
Když dítě neslyší pozitivní ujištění, může mít pocit, že není hodné lásky. A když se sami snažíte nahradit rodičovskou péči, jednou z mnoha věcí je, že svému vnitřnímu dítěti projevujete lásku a říkáte mu to nahlas. Třeba když jdete kolem zrcadla. Ze začátku to bude divné a hloupé a budete si připadat, že si lžete. Ale časem si na to zvyknete a smíříte se s tím, že se můžete milovat bezpodmínečně. Vaše vnitřní dítě potřebuje slyšet, že ho máte rádi a že je dobrý člověk.
- „To, co se ti stalo, nebyla tvoje vina.“
Jak už jsem zmiňovala, děti si neumí nastavit hranice, pokud je to nenaučíte. Takže spousta z nich si myslí, že si ty hrozné věci, co se jim staly, zasloužily. Ale to nebyla pravda!
Pokud jste v dětství prožili něco obzvlášť traumatického, doufám, že vyhledáte kvalitní odbornou pomoc, kterou si zasloužíte. Další věc, která vašemu vnitřnímu dítěti pomůže cítit se lépe, je to, že mu budete často připomínat, že to, co se mu stalo, nebyla jeho vina. Žádné dítě by se dobrovolně nerozhodlo pro něco, co by mu ublížilo nebo zničilo část života. Tím, že se propracujete skrze pocity viny, budujete si sebevědomí a učíte se na sebe dívat upřímně.
- „Dělal/a jsi, co jsi mohl/a.“
Když na vás rodiče nebo okolí kladou vysoké nároky a vy jim nedokážete dostát, začnete se stydět a myslet si, že nejste dost dobří. Cokoliv začnete dělat, vám připadá zbytečné, protože si myslíte, že byste se neměli ani snažit, protože jste neschopní a neefektivní.
V dospělosti se to může projevit tak, že se z vás stane workoholik, který od sebe očekává perfekcionismus, nebo naopak někdo, kdo dosahuje mnohem menších výsledků, než na jaké má. Oba extrémy jsou stejně škodlivé. Na vaše vnitřní dítě se klade velký stres a je to smutné. Proto je tak uklidňující mu říct, že dělalo, co mohlo, s tím, co v tu chvíli vědělo. A nezabývat se tím, co se dalo udělat lépe nebo jinak.
- „Omlouvám se.“
Omluva? Za co? Byli jste na sebe tvrdí, tlačili jste na sebe, ale nebyli jste k sobě laskaví. To se mohlo podepsat na vašem zdraví. Nosíte v sobě vinu a hanbu za věci, za které nejste zodpovědní.
Omluva vašemu vnitřnímu dítěti je něco, co možná nikdy nezažilo. Omlouváte se za to, že jste k němu nebyli laskavější, že jste mu nevěnovali dost pozornosti, že jste neposlouchali, co chce dělat. Omlouváte se za to, že jste za něj nebojovali a že jste ho kritizovali, když potřebovalo vaši podporu. Nikdo tady není ten zlý, ale pokud se omluvíte, uleví se vašemu vnitřnímu dítěti od hanby a viny. Protože tím uznáte, že se mu stala křivda.
- „Odpouštím ti.“
I děti dělají chyby, ale je to proces učení, jako všechno ostatní. Ale některé děti udělají věci, které mají mnohem katastrofálnější následky, než plánovaly. A můžou v sobě nosit vinu za to, že selhaly. A strach z toho, že zkusí nové věci, protože se jim to už jednou nepovedlo. Někdy to nebyla jejich vina, ale i tak se cítí provinile.
Takže když svému vnitřnímu dítěti projevíte soucit a odpustíte mu, zbavíte ho viny za to, že si myslí, že za něco mohlo. Musíte si pamatovat, že jste byli děti a nevěděli jste nic lepšího. Takže si odpusťte.
- „Jsem na tebe pyšný/á.“
Děti se obvykle rychle oklepou. Jsou optimistické a to je skvělá vlastnost. Takže i když jste v dětství bojovali, vaše vnitřní dítě bude rádo, když ho oceníte a pochválíte za práci, kterou pro vás udělalo z lásky k vám.
Vyjádřete mu vděčnost za to, že se nevzdalo, že se samo statečně a silně probojovalo těžkými situacemi. Buďte mu vděční za to, že vás chránilo, i když to znamenalo, že si uchovávalo bolestivé vzpomínky, abyste tu bolest nemuseli cítit vy. A za to, že dělalo v tu chvíli, co mohlo.
I když se v tomhle článku střídá „ty“ a „ono“, vaše vnitřní dítě jste vy, jen v jiné časové ose. Když uzdravíte své vnitřní dítě, uzdravíte sami sebe a uvědomíte si, kdo skutečně jste. Dávat svému vnitřnímu dítěti lásku, pozornost a uznání je každodenní proces. Je to jako byste se znovu narodili a znovu se vychovávali od začátku (a v nešťastných případech znovu a znovu). Může být divné starat se o metaforickou část sebe sama, ale časem si na to zvyknete. Vaše vnitřní dítě jste vy a je čas dát svému malému, původnímu já ujištění, která nikdy nedostalo. Nespěchejte na to. Je to dlouhá cesta. Nechcete přece, aby miminko začalo chodit hned. Nechte ho, ať se k tomu dopracuje samo. Buďte k sobě laskaví.