Představujeme vám Courtney. Její příběh je důkazem, že i z hluboké tmy se dá najít cesta ven. Příběh o boji s psychickými problémy, o přijetí sebe sama a o nalezení naděje tam, kde se zdálo, že už žádná není.
Courtney: Z temnoty studentské koleje ke světlu naděje
Courtney pochází ze Severního Irska a má ráda fotografování, filmování a hudbu. Studuje psychologii a sní o doktorátu v oboru klinické psychologie. Její sen? Odstěhovat se s přítelem a dvěma psy do Ameriky a pracovat v zařízení pro péči o duševní zdraví. Zní to skvěle, že? Ale cesta, která k tomu vedla, nebyla vůbec jednoduchá.
Když se stíny vkrádají do mysli
Všechno začalo během prvního roku na univerzitě. Terapeutka Susanne diagnostikovala Courtney depresi a sociální úzkost. „Bylo to, jako bych se propadala do černé díry,“ vzpomíná Courtney. „Na stupnici od 0 do 130 jsem byla na 87. Naštěstí se mi podařilo dostat se až na 40. “ Příčinu nemoci se jim s terapeutkou nepodařilo přesně určit, zřejmě šlo o následky nějakého traumatu. Nejtěžší pro Courtney bylo depresi přijmout. Měla přece skvělého přítele, rodinu, dostala se na dobrou školu. Myslela si, že ostatní mají mnohem horší problémy. Paradoxně. Léčba probíhala pomocí kognitivně behaviorální terapie a psychoterapie se zaměřením na mindfulness.
Život v temném tunelu
Courtney popisuje, jak se cítila: „Byla jsem neustále na pokraji slz, ale nikdy jsem to nedávala najevo. Stáhla jsem se do sebe. Přibrala jsem na váze z emočního jezení. Měla jsem strach vyjít z pokoje. Všechno jsem viděla jako přes dlouhý, temný tunel. Ztratila jsem vášeň pro všechno. Stala jsem se prázdným plátnem. Nesnášela jsem, když jsem měla jít ven, nesnášela jsem přednášky, protože jsem panikařila kvůli kamarádům, se kterými bych seděla.“ Jindy vzpomíná: „Pamatuji si, jak jsem se líčila a musela jsem to tolikrát opravovat, protože se mi tak třásly ruce a brečela jsem. Bylo to horší než čekat, až ti zubař vyvrtá díru do zubu – neustále. Měla jsem pocit, že uvnitř hnije.“
Samota v davu
Nemoc zásadně ovlivnila Courtneyin život. Byla přesvědčená, že ji všichni nenávidí, a tak s nikým nemluvila, čímž u ostatních vyvolávala dojem, že je nemá ráda. Místo přednášek trávila hodiny v posteli. V práci ji pokutovali za to, že není přátelská k zákazníkům. Přestala se bavit se svou nejlepší kamarádkou, se kterou se znala sedm let. Paradoxně se ale upevnilo její pouto s přítelem. Rodiče byli nervózní, když se Courtney necítila dobře, protože nevěděli, co dělat.
Světlo na konci tunelu
Courtney se nikdy nepokusila o sebevraždu, ale často přemýšlela o tom, že by usnula a už se neprobudila. Cítila se naprosto sama. „Vytvořila jsem si takové malé vězení v mysli a v tom jsem byla devět měsíců. Zlobila jsem se, že to nikomu nemůžu říct, zlobila jsem se, že by to asi nepochopili.“ Zlom nastal, když se Courtney přestěhovala ze studentské koleje zpět domů. To byla pomoc, kterou potřebovala. Nedávno si také pořídila štěně.
Klíč k uzdravení: Přijetí a strategie
Courtney se naučila, jak zastavit negativní myšlenky dřív, než se jí zmocní. Uklidňovala se tím, že dotyčný nemá důvod ji nemít rád, a tak by neměla předpokládat, že ji nemá rád. Důležité bylo i přijetí nemoci. „Myslela jsem si, že nemám nárok na depresi, protože můj život je vlastně docela dobrý. Ale mozkové chemikálie se o to nestarají.“
Síla v podpoře
Největší oporou jí byl přítel, terapeutka a rodiče. „Myslím, že mi pomohlo, že mám někoho, kdo mě nesoudí, je milý a stojí na mé straně. Můj přítel se s tím, jaká jsem byla, vyrovnával opravdu dobře – nebyla jsem stejná osoba, jakou jsem byla, když jsme spolu začali, takže ho nesmírně obdivuji za to, že se mnou zůstal. Moji rodiče mi pomáhali tím, že mě bezpodmínečně milovali a dělali všechno, co mohli, aby mi pomohli.“
Život po temnotě
Courtney se naučila neposlouchat svou hlavu za každou cenu. Uvědomila si, že její myšlení může být hodně vzdálené pravdě a že tyto myšlenky nejsou vždycky správné. Je mnohem tišší než dřív, i když se neustále překonává. Stresuje ji toho hodně, dokonce i zveřejnění komentáře na Facebooku. Aby se vyhnula tomu, že by se do tohoto stavu znovu dostala, neizoluje se ve své hlavě.
Poselství naděje
Co by Courtney poradila ostatním, kteří se potýkají s podobnými problémy?
- „Vyhledejte pomoc – i když si myslíte, že ji nepotřebujete. Nezáleží na tom, jak skvělé máte známky nebo jak hezký máte dům – deprese je deprese a úzkost je úzkost a ty se o to nestarají.“
- „Nesuďte lidi podle toho, jak se zdají. Pod povrchem se toho může skrývat hodně.“
Courtney je na cestě k uzdravení, cestě obtížné, ale o to víc možné. Je silná, protože přijala svou nemoc a učí se s ní vyrovnávat. Přejeme jí, aby brzy našla úlevu, kterou hledá.
I ty mi můžeš pomoci něco změnit, když se podělíš o svůj příběh, ve kterém bojuješ s psychickou nemocí.