Vzpomínky na dětství jsou jako otisky prstů na našich duších – jedinečné a trvalé. Jenže, co když tyhle otisky nejsou zrovna hladivé pohlazení, ale spíš škrábance, které se zacelují jen pomalu?
Dětství v nás zanechalo stopy: Jak ovlivňují tvůj pohled na svět?
Víte, jak se říká – pesimista vidí sklenici poloprázdnou, optimista poloplnou. Ale co když za tímhle pohledem stojí mnohem víc, než jen osobní nastavení? Možná, že ten sklon k pesimismu má kořeny hluboko v dětství.
„Nikdo mě nemá rád, protože jsem…“
Představte si malou Annie z muzikálu. Opuštěná v sirotčinci, kde s ní zacházejí jako s otrokem. Ať se snaží sebevíc, má pocit, že nikdy nebude dost dobrá. Že si ji nikdo nikdy nevybere, protože s ní musí být něco špatně. Zní to povědomě?
Dětská traumata – ať už jde o lež, opuštění, nedostatek lásky nebo dokonce týrání – dokážou zkreslit náš pohled na svět. Naučí nás očekávat to nejhorší. Ale pozor, tohle neznamená, že je všechno ztracené! Jen si musíme uvědomit, odkud tyhle pocity pocházejí.
Když tělo a duše trpí společně
Možná si říkáte, že dětství už je dávno pryč, tak jak by mohlo ovlivňovat vaše zdraví teď? Bohužel, psychika a tělo jsou spojené nádoby. Dětská traumata můžou vést k úzkostem, depresím, psychózám a dokonce i k posttraumatické stresové poruše (PTSD). A to je jen začátek.
Tělo si pamatuje všechno
Podle výzkumu (Baumeister, Akhtar, Ciufolini, Pariante, Mondelli) můžou dětská traumata přispět i k rozvoji fyzických onemocnění, jako jsou nemoci plic, kardiovaskulární problémy, artritida, vysoký krevní tlak, vysoká hladina cukru v krvi a dokonce i rakovina. Je to začarovaný kruh. Úzkost a PTSD můžou omezovat náš život – ovlivňují to, kam chodíme, co jíme, s kým se stýkáme. A to všechno pramení z původního traumatu.
Proto je tak důležité pečovat o své tělo i o svou duši. A nezapomeňte na preventivní prohlídky u lékaře! (Jen tak mimochodem, už jste letos byli?)
Strach z opuštění: Když se kruh opakuje
V dětství se učíme, jak navazovat vztahy. A to hlavně skrze vztah s rodiči. Jsou tři základní typy vztahové vazby: vyhýbavá, úzkostně-vyhýbavá a úzkostná.
Představte si třeba Sama. Jeho matka, podle něj s rysy narcistické a hraniční poruchy osobnosti, ho zahrnovala láskou a chválou, když měl dobré známky nebo když se jím mohla chlubit před ostatními. Jakmile ale udělal něco, co jí nevyhovovalo, označila ho za sobeckého a bezohledného. Proto se Sam neustále bojí, že ho partner opustí. Potřebuje slyšet, že je milovaný. I když to ví, má pocit, že láska je nestálá. Protože nebyl milován pro to, kdo je, ale pro to, co dělá.
Život jako neustálý boj?
Určitě znáte někoho, kdo má pocit, že se mu nedaří zapadnout do světa. Že nezvládá každodenní povinnosti. Všechno mu padá z rukou. Zapomíná. Nestíhá.
Mám kamarádku Julii. Má skvělou práci, dvě dospívající dcery, cestuje, je vždycky tu pro své přátele a ještě si najde čas na cvičení a vaření. Jak to dělá, to nechápu! Je úžasná. Má všechno pod kontrolou. A pak jsem tu já… Takový organizovaný chaos.
Mám dvě práce, ale i tak se cítím, že jen tak přežívám ze dne na den. Ráno honem do práce, pak druhá práce, k tomu domácnost a vaření. Většinou to odfláknu. Na cvičení nezbývá čas. Nevím, kam co dávám, a zapomínám důležité detaily. Je to forma dezorganizace, která může být důsledkem dětského traumatu. Můj otec byl autoritativní a neustále mi říkal, co mám dělat. Teď mi tahle struktura chybí a nemám vybudované dovednosti v plánování a prioritizaci. Nedostatek těchto dovedností může vést k pocitu, že se v životě ztrácíte.
Máte podezření, že jste v dětství zažili trauma? Zjistěte si víc v článku: 9 znaků, že se potýkáte s dětským traumatem!
Side Note: Tento článek je pouze pro vzdělávací a informativní účely. Tento článek není určen k použití namísto odborníka na duševní zdraví nebo k diagnostice traumat z dětství. Pokud se domníváte, že jste zažili trauma z dětství, obraťte se na důvěryhodného odborníka na duševní zdraví.
Zdroje:
Baumeister, H., Akhtar, A., Ciufolini, S., Pariante, C. M., & Mondelli, V. (2016). Childhood trauma and adult depression: mechanisms and implications. *Current Opinion in Psychiatry*, *29*(1), 42–48.