Život je někdy pěkně zamotaný klubko, co říkáte? A v těchhle uzlech se občas schovávají i věci, o kterých se moc nemluví. Dneska se podíváme na jednu takovou „perličku“ – disociativní poruchu identity. Už ten název zní jako z detektivky, že?
Disociativní porucha identity (‚mnohočetná osobnost‘): Porozumění komplexnímu stavu
Ne, nebudeme si hrát na psychology, ale zkusíme si to představit. Představte si, že uvnitř vás je víc „já“. Každé z nich má svoje jméno, svůj věk, svoje vzpomínky a svoje preference. Zní to jako sci-fi? Možná. Ale pro lidi s disociativní poruchou identity (DID) je to realita.
Co se vlastně děje v hlavě člověka s DID?
Je to složitější, než si možná myslíte. Tyhle „identity“ nejsou jen převleky. Jsou to plnohodnotné osobnosti, které se střídají v ovládání těla a mysli. A co je ještě zajímavější, často o sobě navzájem vůbec nevědí. Představte si, že se probudíte a zjistíte, že jste udělali něco, co si nepamatujete. Že máte v šatníku oblečení, které byste si nikdy nekoupili. Že vás lidé oslovují jménem, které vám nic neříká. Děsivé, co?
Proč se to děje?
Tady se dostáváme k jádru pudla. DID je obvykle reakcí na extrémní trauma v dětství. Možná si říkáte: „Trauma? To se přece dá překonat.“ Ale představte si, že jste malé dítě a čelíte něčemu, co je naprosto neúnosné. V takové situaci se mozek může „rozdělit“, aby ochránil sebe sama. Vytvoří jiné „já“, které to trauma unese. A tak se zrodí DID.
Jak se s tím žije?
Život s DID je náročný, o tom žádná. Ale není to beznadějné. Terapie může pomoct jednotlivým „já“ se sjednotit a naučit se spolupracovat. Je to dlouhá cesta, ale s pomocí odborníků a podporou blízkých se dá žít plnohodnotný život. A co si budeme povídat, kdo z nás nemá v sobě kousek toho „rozpolcení“? Jen to nemáme diagnostikované.
Co si z toho odnést?
Především to, že DID není žádná senzacechtivá diagnóza z filmů. Je to reálný problém, který ovlivňuje životy mnoha lidí. A co je nejdůležitější, je potřeba o něm mluvit a šířit osvětu. Protože jen tak můžeme bourat předsudky a pomáhat těm, kteří to potřebují. A třeba se i sami naučíme lépe rozumět sami sobě. Co vy na to?