Už jste se někdy zamysleli nad tím, jak vnímáme svět kolem nás? Ne jen to, co vidíme, ale i jak interpretujeme, co vidíme? Fascinující, že? A co teprve děti? Ty na svět koukají úplně novýma očima. A právě o tom je dnešní článek. O jednom hodně chytrém experimentu, který nám poodhalil roušku tajemství dětského vnímání prostoru. Tak pojďme na to.
Eleanor Gibson: Experiment ‚Visual Cliff‘ – jak děti vnímají hloubku
Eleanor Gibson. Jméno, které možná neznáte, ale které ve světě psychologie rezonuje. Tahle dáma se totiž rozhodla zjistit, jak moc se děti spoléhají na vizuální signály, když se rozhodují, jestli je daný povrch bezpečný pro chůzi. Představte si, že máte mimino, které se začíná batolit. Jak pozná, že před ním není propast?
Co je to vlastně ten „Visual Cliff“?
Visual Cliff, nebo česky „vizuální útes“, je vlastně optický klam. Gibsonová vzala desku pokrytou šachovnicovým vzorem. Polovina desky byla přímo pod skleněnou deskou, takže miminko mělo pocit, že se jedná o pevnou plochu. Druhá polovina vzoru byla umístěná hluboko pod skleněnou deskou. Tím vznikl dojem hluboké propasti, i když se ve skutečnosti chodilo po rovném povrchu.
Jak to probíhalo?
Miminka byla lákána maminkou na obě strany „útesu“. Co se stalo? Většina dětí, které už lezly, se zastavila na okraji „propasti“ a bála se pokračovat. Jasný důkaz, že už v tomto věku děti vnímají hloubku a mají z ní strach. Což je docela praktické, že?
Co nám tenhle experiment ukázal?
No, ukázal nám toho hodně! Především to, že vnímání hloubky není vrozené. Děti se ho učí s prvními krůčky. Spojují si vizuální informace s vlastními zkušenostmi a pohybem. A co je důležité, strach z hloubky je pro ně životně důležitý. Chrání je před nebezpečím a umožňuje jim bezpečně prozkoumávat svět.
Tak co, zaujalo vás to? Eleanor Gibson nám ukázala, že i obyčejné batolení je ve skutečnosti složitý proces učení a vnímání. A to je, myslím, úžasné!