Felix se kdysi ocitl na dně. Cesta ven se zdála nemožná, a sebepoškozování se stalo jediným způsobem, jak se vyrovnat s tíhou života. Ale jak už to bývá, i v té nejčernější tmě se může objevit světlo. Tohle je Felixův příběh o síle, sebereflexi a o cestě zpět k životu.
Felix: Od zatracení k naději – příběh o síle, sebereflexi a cestě zpět k životu
Felix, mladý člověk z Massachusetts, má rád pletení, psaní poezie a fanfiction. Sní o studiu literatury a psychologie na vysoké škole. Je autista a bojuje s depresí a poruchou příjmu potravy. „Už jsem překonal to nejhorší z deprese,“ říká, „a snažím se vymanit ze sebepoškozování. S jídlem ale ještě bojuju.“ Diagnózu deprese mu potvrdili až po pokusu o sebevraždu a vyloučení z letního tábora. Naštěstí se mu dostalo pomoci – skupinové terapie, kde se učil, jak se se svými problémy vyrovnávat a jak myslet pozitivně. Navíc mu byl předepsán Zoloft.
Temná spirála
Ale nebylo to snadné. Felix se potýkal s vyčerpáním, podrážděností a nenávistí k sobě samému. Cítil, že otravuje všechny kolem. „Život mi připadal bezcenný,“ vzpomíná. „Měl jsem problémy se soustředěním a často jsem prokrastinoval, což mě jen utvrzovalo v nenávisti k sobě. Byla to spirála.“ K tomu se přidala i dysforie (protože je trans kluk) a začal vynechávat jídla, aby zhubl a vypadal méně žensky. „Byl jsem přesvědčený, že mě to vyléčí z deprese, protože když jsem nejedl, měl jsem víc energie,“ vysvětluje. „Ale nefungovalo to. Byl jsem ještě víc podrážděný a cítil jsem se jako zrůda, protože jsem nemohl jíst jako normální člověk.“
Jeho problémy se promítly i do života. Kvůli potížím se soustředěním se mu začaly zhoršovat známky ve škole. Kvůli nedostatku jídla byl unavený a ve stresu. „Byl jsem neustále negativní, a tak jsem propásl spoustu příležitostí, kterých bych se rád zúčastnil,“ říká. Začal se sebepoškozovat škrábáním a později i řezáním nůžkami. Po měsících úvah se 8. června pokusil o sebevraždu pomocí ústní vody.
Když se zdá, že nikdo nerozumí
Jeho vztahy s ostatními trpěly. „Svěřoval jsem se kamarádům se sebepoškozováním a vynecháváním jídla a oni se mě snažili zastavit,“ popisuje. „A já jsem se na chvíli přestal, ale pak jsem se k tomu zase vrátil a cítil jsem, že je zklamávám.“ I vztah s rodiči se zhoršil kvůli jeho podrážděnosti. Často se hádali, a to Felixe naplňovalo vztekem a zoufalstvím. Měl pocit, že se z toho kruhu nenávisti k sobě nikdy nedostane.
Světlo na konci tunelu
Zlom nastal až po vyloučení z tábora. Rodiče mu zařídili psychologické vyšetření a následně ho poslali do programu v nemocnici Westwood Lodge. Tam se naučil, jak se s depresí správně vyrovnávat. Jednou z technik, kterou si osvojil, bylo „přerámování myšlení“. Spočívá v tom, že se zastaví uprostřed kritiky sebe sama nebo romantizace sebepoškozování a změní negativní myšlenku na pozitivnější. „Když si začnu myslet, že jsem sobecký, protože jsem se pokusil zabít, přerámuju to tak, že si řeknu, že sebevražedné myšlenky byly jen boj, který jsem vedl, a že ze mě nedělají špatného člověka. A teď už sobecký nejsem, protože vím, že ubližuju ostatním, a mám kolem sebe lidi, kteří mě podporují,“ vysvětluje.
Přátelé mu pomáhali tím, že mu byli nablízku, když potřeboval s někým mluvit, nebo se s ním prostě jen bavili. Rodiče mu pomohli tím, že mu zařídili léčbu a snažili se být doma empatičtější. Felix se z celé zkušenosti poučil, že na lidech záleží a že i negativní situace se mohou proměnit v příležitost k růstu. „Také jsem zjistil, že negativní myšlenkové vzorce, které jsem považoval za neměnné aspekty své osobnosti, jimi nejsou. Jsou to jen příznaky deprese,“ říká. Jeho pohled na život se změnil. „Deprese mi ho ztemnila, ale zároveň mi pomohla. Dřív jsem lidi, kteří se sebepoškozovali, odsuzoval, protože jsem si myslel, že to dělají pro pozornost. Teď už to nemůžu dělat, protože vím, že to není pro pozornost. Je to mechanismus zvládání. Špatný, to ano, ale mechanismus.“ A jak se hodlá vyvarovat návratu do starých kolejí? „Budu brát léky, používat nové mechanismy zvládání a říkat někomu, když se mi zase začne dařit špatně. Také se budu dál vyhýbat sebepoškozování a snažit se jíst pravidelně.“
Rada na závěr
Felix má pro ty, kteří se potýkají s psychickými problémy, tuto radu:
„Když na to někdo přijde nebo vás donutí k léčbě, není to konec světa. Je to na nic a připadá vám to nespravedlivé, ale jít do toho bude z dlouhodobého hlediska obvykle prospěšnější. A věřte mi, že ten dlouhodobý horizont existuje. Sebevražda vždycky někoho nechá za sebou, a když budete žít, lidé kolem vás vám přestanou věřit. Deprese je na nic, ale s léky a/nebo terapií nemusí zničit celý váš život.“
„Nesnažte se soudit lidi, kteří se ke sebepoškozování vracejí dvakrát, třikrát nebo čtyřikrát, než s tím přestanou. Byl jsem jedním z nich a vždycky jsem se po tom cítil provinile, což mě vedlo k tomu, že jsem to chtěl udělat znovu, abych se zbavil té viny, a tak dál. Už tak je to těžké, natož s odsuzováním ostatních.“
Felix je silný, protože dokázal přijmout své chyby a proměnit je v pozitivní zkušenost.
Pomozte nám šířit povědomí a sdílejte svůj příběh. Pokud vy nebo někdo, koho znáte, potřebuje bezpečné místo, kde se může svěřit a získat radu, staňte se členem Mental Illness Recovery Series Group na Facebooku.