„`html
Tak jo, lidi, ruku na srdce, kolikrát jste se už přistihli, že se snažíte rozklíčovat, proč se něco stalo? Proč se šéf na vás mračil? Proč se kamarádka neozývá? Proč ten úžasnej dort včera chutnal tak mizerně? Jsme prostě zvědaví tvorové a neustále hledáme příčiny. A věřte nebo ne, existuje na to i teorie. Docela zajímavá, řekla bych.
Harold Kelley a jeho detektivka v hlavě
Jeden pán, jménem Harold Kelley, si s tímhle hledáním příčin hrál do hloubky. Vymyslel takzvaný kovariační model atribuce. Zní to jako něco z kosmickýho výzkumu, ale ve skutečnosti je to o tom, jak my, obyčejní smrtelníci, usuzujeme, co se za tou kterou událostí skrývá.
Tři detektivní stopy
Kelley říká, že se při tomhle našem pátrání zaměřujeme na tři hlavní věci. První je konsenzus – dělají to tak i ostatní? Druhá specifičnost – děje se to jen v téhle situaci? A třetí konzistence – stává se to pokaždé?
No a teď si to zkusíme na příkladu. Třeba s tím mým včerejším dortem.
Konsenzus: Chutnal jenom mně divně, nebo i ostatní se tvářili kysele? Pokud se mračili všichni, chyba asi nebude ve mně, ale v dortu.
Specifičnost: Jsem po něm kyselá jen já nebo mi všechny dorty od téhle cukrářky nechutnají? Pokud jen tenhle, asi s ním něco nebylo v pořádku.
Konzistence: Chutná mi takhle blbě vždycky, když si ho koupím? Pokud jo, asi ho přestanu kupovat. Pokud ne, včera to byla prostě náhoda.
Proč je to vlastně důležitý?
Možná si říkáte, že je to jen taková akademická hračka. Ale hele, ono to má vliv na to, jak vnímáme svět a jak se k němu stavíme. Když si myslíme, že za něco můžeme my sami, budeme se snažit to napravit. Když si myslíme, že je to vina někoho jiného, možná budeme naštvaní. A když si myslíme, že je to prostě náhoda, mávneme nad tím rukou.
Takže až se příště budete snažit přijít na kloub nějaké záhadě, vzpomeňte si na Harolda Kelleyho. Třeba vám to pomůže se v tomhle komplikovaným světě líp zorientovat. Anebo se aspoň dobře pobavit.
„`