Už jste se někdy přistihli, že si živě vybavujete událost, která se ve skutečnosti nikdy nestala? Nebo si pamatujete detaily jinak, než jak se skutečně odehrály? Vítejte ve fascinujícím světě falešných vzpomínek, kde se realita mísí s fantazií a naše mysl nám dokáže zahrát nečekané kousky. Připravte se, bude to jízda!
Hra na paměť: Jak snadno se necháme oklamat vlastní myslí? Rozhovor s Dr. Jeffrey S. Anastasim
Falešné vzpomínky. Zní to jako sci-fi, ale ve skutečnosti jsou realitou, se kterou se potýkáme častěji, než si myslíme. Jsou to živé, detailní vzpomínky na události, které se nikdy nestaly. Jako když si pamatujete na dědečkovo vyprávění o válce tak barvitě, že máte pocit, že jste tam byli s ním – i když jste se narodili o mnoho let později. Jak je to možné? A můžeme vůbec rozlišit pravé vzpomínky od těch falešných? Právě na to se zaměřil Dr. Jeffrey S. Anastasi ve své studii „Distinguishing between memory illusions and actual memories using phenomenological measurements and explicit warnings“. Pojďme se do toho ponořit!
Co jsou falešné vzpomínky a proč nás zajímají?
Představte si situaci, kdy si někdo v dospělosti vybaví traumatické zážitky z dětství, které byly potlačeny. Terapie může takové vzpomínky „odkrýt“, ale co když se ukáže, že k těmto událostem nikdy nedošlo? Právě to je jádrem výzkumu falešných vzpomínek.
Zeptala jsem se Dr. Anastasiho, co ho na tomto tématu zaujalo. Jeho odpověď mě překvapila. „Bylo to v 90. letech, v době, kdy se objevovaly případy ‚odhalených‘ vzpomínek na zneužívání. Lidé si vybavovali hrůzné detaily, a pak se ukázalo, že se to nikdy nestalo. Fascinovalo mě, jak je možné mít tak živou vzpomínku na něco, co se nikdy nestalo.“
Varování, ale i tak se necháme nachytat
Dr. Anastasi ve své studii zkoumal vliv explicitních varování na schopnost rozlišit pravé a falešné vzpomínky. Funguje to? Trochu ano, ale… i když víte, že se vás snaží někdo „oklamat“, stále se můžete nechat nachytat. I s varováním lidé vytvářejí falešné vzpomínky a jsou o nich pevně přesvědčeni.
Co to znamená pro terapii? „Terapeuti často nevědomky přijímají vzpomínky svých klientů jako faktické, ve snaze jim pomoci. Mohou je dokonce nevědomky navést k vytváření falešných vzpomínek. Neúmyslně, ale některé techniky používané v terapii mohou být sugestivní a vést k fabrikaci vzpomínek.“
Paměť jako důkaz u soudu?
Vzpomínky svědků jsou klíčové v mnoha soudních případech. Ale co když jsou tyto vzpomínky zkreslené, nebo dokonce falešné? Ovlivňuje schopnost rozlišit mezi pravými a falešnými vzpomínkami spolehlivost svědectví? To už necháme k posouzení právníkům a psychologům, jisté ale je, že naše paměť není tak dokonalá, jak si myslíme.
Kam směřuje výzkum?
Vědci zkoumají, jak fotografie ovlivňují naše vzpomínky. Ukazuje se, že i nevinné fotografie z minulosti mohou sloužit jako spouštěč pro vytváření falešných vzpomínek. Jiný výzkum se zaměřuje na to, které mozkové oblasti jsou aktivní při vybavování pravých a falešných vzpomínek. A co je zajímavé? Aktivují se stejné oblasti, takže je velmi těžké rozlišit, co jsme skutečně viděli a co jsme si jen představovali.
Vlastní vzpomínky jsou jako puzzle, které se skládá z reálných zážitků, dojmů a v neposlední řadě i z naší fantazie. A občas se stane, že do sebe zapadne kousek, který tam nepatří. Nezbývá než se s tím smířit a snažit se být obezřetní. Protože, jak se říká, „mýlit se je lidské, ale svádět to na paměť je ještě lidštější!“
Zdroje:
* Anastasi, Jeffrey S., Mathew D. Rhodes, and Mathew C. Burns. “Distinguishing between memory illusions and actual memories using phenomenological measurements and explicit warnings.” *Applied Cognitive Psychology* 28.4 (2014): 563-570.
* Lindsey, Steve and Marianne Garry