Pro ty, co dobíjejí baterky ve společnosti, může být chování introvertů tak trochu záhadou. Odmítání akcí, nejasné odpovědi na pozvání nebo jen takové polovičaté konverzace můžou působit odtažitě, možná až hrubě. Ale věřte, pod povrchem se toho děje mnohem víc. Ne všichni introverti jsou stejní, to je jasné, a kolem naší schopnosti bavit se ve společnosti koluje spousta mýtů. Ale fakt je, že i my máme svoje limity. Tady je 10 důvodů, proč byste nás neměli soudit, ale spíš se nás snažit pochopit.
1. Chceme s vámi trávit čas, ale ne pořád
Lidé potřebují kontakt s ostatními, to je jasné. Kvůli zdravému rozumu, kvůli vztahům. I my introverti potřebujeme a chceme být s lidmi! Jenže to, že se nehrneme na každou párty nebo neodsedíme celou akci, neznamená, že vás nemáme rádi. Prostě jen dřív narazíme na tu pověstnou „zeď“ a potřebujeme si v klidu sednout s hrnkem čaje a dobrou knížkou.
Znám to moc dobře. I když se se svým partnerem nevidím každý den, stejně občas potřebuju svůj klid. Někdy tomu říkáme „společné bytí o samotě“, ale většinou to znamená, že se zavřu v pokoji a pustím si nějakou detektivku. A hned je mi líp a můžu zase mezi lidi.
2. I introvert se umí bavit – po svém!
Co je zábava? To je přece strašně subjektivní! Někdo si myslí, že zábava introverta se omezuje na knížky a televizi, ale to je kec. My toho děláme spoustu! Neříkáme, že nás nebaví to, co baví extroverty, jen si u toho rádi udržíme menší dávku interakce. Mnoho introvertů se snaží vyjít vstříc těm společenštějším, ale nemělo by to být pořád jen na nás. A co baví mě? Třeba jiu jitsu, házení sekerou nebo zpívání – to si přece může užít každý!
Jeden můj kamarád introvert zase mluví rusky, jezdí s policií na hlídky a chodí po lesích. Zkrátka, každý introvert má jiný vkus. Nelze nás všechny házet do jednoho pytle. Jediný rozdíl je ten, že máme asi takovou tu menší toleranci pro čas strávený v nějaké velké skupině lidí.
3. Rozdílnost neznamená, že se nemůžeme bavit společně!
Říká se, že protiklady se přitahují. Jestli je to pravda, to nevím, ale rozhodně to neznamená, že se nemůžete kamarádit s někým, kdo je úplně jiný než vy. Přátelství má spoustu podob. Někdo potřebuje neustále s někým být, jiný si radši v klidu pustí seriál s hrnkem čaje. Vždycky se dá najít kompromis. I když máte úplně jiné zájmy, když chcete být přátelé, tak prostě buďte!
Když jsem studovala v Londýně, spřátelila jsem se s jednou holkou, která byla mega extrovert. Lidi nechápali, jak se můžeme kamarádit, když trávíme volný čas tak odlišně. Já si dám radši v klidu pivo v hospodě, ale na diskotéku mě nedostanete. Moje kamarádka zase pařila do rána. A i tak jsme byly a pořád jsme skvělé kamarádky. Nemusí to být vždycky tak, že se cítíte nepříjemně. Můžete si prostě jen tak povídat a popíjet čaj a hlavně nebýt v situaci, kde se cítíte pod tlakem. Ale stejně je hezký, když vás někdo někam pozve. Nikdy nevíte, třeba i kývnete! (Ale počítejte s tím, že možná uslyšíte něco jako: „Díky moc, ale radši zůstanu doma.“)
4. I když nejsme zrovna společenští, ve společnosti se umíme chovat
Rádi pracujeme sami, to je fakt, ale umíme i spolupracovat a diskutovat. Introverti se umí prosadit na networkingu, v práci i při seznamování. Umíme udržovat konverzaci, a dokonce si ji i užít. Krátkodobé a intenzivní interakce s lidmi nejsou problém, ale pak od nás nečekejte, že budeme chtít dělat něco, kde je hodně lidí.
Kdysi jsem byla členkou studentské rady na univerzitě. Musela jsem se bavit s manažery z velkých firem, vymýšlet otázky a odpovídat na jejich dotazy. Bylo to hodně zajímavé, i pro introverta. Děkan si dokonce myslel, že jsem extrovert! Po takové akci jsem se ale vždycky zavřela doma, oblékla tepláky a dvě hodiny s nikým nemluvila. Ale vzpomínám na to ráda.
5. Když jsme potichu, neznamená to, že jsme nevlídní
Ne všichni introverti jsou tiší nebo stydliví, a i ti, co jsou, to nedělají proto, aby vás znervóznili. Někdy je prostě těžké zpracovat všechny ty nové informace, když jste v neznámé situaci. Introverti možná jen pozorují a snaží se najít cestu, jak se co nejlépe zachovat, aby se nikdo necítil nepříjemně. Je to vlastně pro všechny nejlepší.
Já sama se někdy chovám dost divně. Ne vždycky a ne s každým, ale občas z konverzace odejdu s pocitem, že bych se nejradši propadla do země. A je to většinou moje vina. Doufám, že v tom nejsem sama. V takových situacích mám chuť se uzavřít nebo utéct. Někteří to i udělají, jiní jsou potichu, dokud se s lidmi nepoznají. A tak je to pořád dokola. Introverti můžou být tiší a trochu divní, ale není to nic osobního a fakt nechceme působit nezdvořile. Takže jestli mě někdy nachytáte nepřipravenou, omlouvám se za trapnost a ticho, které budou následovat.
6. Ticho neznamená, že nejsme dobří přátelé
Možná se zdá, že se o vás nezajímáme, když hned neodpovídáme nebo nejsme k dispozici 24/7. Ale my se jen bojíme, abychom neřekli něco špatně, a ne vždycky nám vyhovuje neustálá komunikace. Na vaše pocity nám záleží, ale víme, jaké to je dostávat polovičaté rady, a chceme být lepší. Nechceme působit nezdvořile, jen si nejsme vždycky jistí, co říct, nebo jestli si chcete spíš postěžovat, než dostat radu. Nejlepší rada, kterou můžu dát, je: buďte otevření a komunikujte s lidmi, kteří jsou vám blízcí. Pokud chcete ze vztahů víc, dejte jim to najevo.
Večer, než jdeme spát, má mozek chvilku na to, aby se zklidnil a zpracoval, co se ten den stalo. V tu chvíli se můžeme cítit slabí a potřebovat přítele. Můj kamarád mi dřív ve dvě ráno psal esemesky a svěřoval se mi se svými obavami o směřování svého života. Vždycky jsem s ním mluvila a radila mu, co jsem mohla. Je to hodně společenský člověk a lidi, co ho znají, by o něm nikdy neřekli, že je introvert. Ale je. Radši tráví čas sám, ale když je mezi lidmi, tak jede na plný plyn. Lidi nejsou vždycky takoví, jak se zdají. Soudit někoho, než ho doopravdy poznáte, může ublížit jemu, vám i vašemu potenciálnímu přátelství.
7. Náš „nasraný výraz“ nic neznamená
Každý má občas ten výraz, kvůli kterému si lidi myslí, že je nevlídný. Ženy a introverti jsou z toho obviňováni častěji. Kromě toho, že jsme občas potichu, se může zdát, že se náš „nasraný výraz“ nějak vztahuje k vám nebo k hovoru, který vedeme. Z devadesáti procent to tak není. Možná přemýšlíme o smyslu života nebo o tom, co budeme večeřet, ale neděláme to proto, že vás nemáme rádi. Nechceme být nezdvořilí, tak prostě vypadáme.
Nedávno můj spolubydlící řekl vtip a já jsem se zasmála. Zní to logicky, ale on byl překvapený, že vidí, že se mi něco líbí. Prý mám tak často ten svůj „výraz“, že nikdo neví, co si o čem myslím, a rozesmát mě je pro moje kamarády výzva.
8. Ticho navenek neznamená ticho uvnitř
Introvert nemusí být v partě ten nejhlučnější, ale nepleťte si ticho s nedostatkem názorů nebo pocitů. Možná si myslíte, že jsme chladní nebo bez fantazie, možná si dokonce myslíte, že potřebujeme vést a radit, protože se neumíme rozhodnout. Ale věřte mi, jsme v pohodě a máme spoustu pocitů, jen je možná nedáváme najevo. Ať už je to náhodná myšlenka nebo spousta nadávek, které nechceme říct nahlas, introverti obecně upřednostňují smysluplný rozhovor před nudnou a zbytečnou small talk. Vážíme si vašeho přátelství a chytrých diskusí, ale prosím, nesnažte se nás ovládat. Možná vám to neřekneme, ale v hlavě si toho řekneme dost.
I když platí, že introverti a extroverti můžou být přátelé, pokud chtějí, pořád je tu jistá bariéra v porozumění mezi lidmi s různými osobnostmi. Jeden můj kamarád se ke mně choval jako k dítěti, i když jsem byla zodpovědná dospělá. Nedokázala jsem se dostatečně bránit, kvůli kombinaci introverze a sociální úzkosti, ale bylo to napjaté přátelství. Je těžké, když vás někdo vidí a chová se k vám jinak, než jací jste, jen proto, že nejste zrovna středem pozornosti nebo agresivní.
9. Nemyslíme si, že jsme lepší než extroverti nebo ambiverti
Hlavní rozdíl mezi námi je v tom, jak dobíjíme energii. Nevadí nám, že jste společenštější, méně společenští nebo radši sedíte v místnosti plné kytek než s člověkem. Pokud jste dobrý člověk, nezáleží na tom, jak jste společenští, pokud akceptujete, že někteří z nás nemůžou být pořád mezi lidmi. Nemyslíme si, že jsme chytřejší nebo vnímavější, protože rádi trávíme čas sami. Všichni jsme individuality s různými silnými stránkami. Třeba jeden introvert, kterého znáte, je obzvlášť pozorný a jiný vypadá, že nemá tušení, jak věci fungují. Být introvertem z nás nedělá lepší nebo horší lidi.
Na univerzitě byli moji nejlepší přátelé ti, co bydleli kolem mě. Holka naproti pokoje se stala mojí nejlepší kamarádkou a společně jsme odjely studovat do Irska. V posledním ročníku jsem si pronajala byt s ostatními. Většina party byla introverti, ale měli jsme tam i pár extrovertů. Když šli ven, neseděla jsem v pokoji a nemyslela si, že jsem lepší. Jasně, já jsem mohla nosit tepláky a oni ne, takže jsem se cítila jako vítěz, ale ne lepší. Bavím se po svém a oni se baví po svém. Měli bychom být rádi, že jsou ostatní šťastní. Berte život s humorem.
10. Všichni jsme jen lidi, co se snaží proplout životem den za dnem
Ať už jste introvert, extrovert nebo ambivert, všichni chceme být dobří v osobním, společenském i pracovním životě. Možná to děláme jinak, ale všichni máme stejné cíle: štěstí, úspěch a vztahy. Nesuďte introverta za to, že je introvert, to není zdravý přístup. Stejně tak bychom neměli soudit extroverty nebo ambiverty. Všichni se musíme naučit přijímat lidi takové, jací jsou, ne podle škatulek, do kterých je řadíme.
Nikdo vlastně neví, co se stane dál. I dospělí, kteří vypadají, že mají život pod kontrolou, si ho jen tak nějak vymýšlejí. Já jsem introvert, ale to je jen jedna z mých stránek. Jsem studentka, cestovatelka, básnířka a nenechám se ovlivňovat tím, jaká jsem osobnost. A co vy?
Souhlasíte? Jaké máte zkušenosti jako introvert nebo jako někdo, kdo s introverty přichází do styku? Napište nám do komentářů!