Tak si představte, sedíte v laboratoři, zkoumáte cosi úplně jiného a bác! Stane se něco, co vám navždy změní pohled na svět – a taky na mozek. Přesně tohle se přihodilo Jamesi Oldsovi a Peteru Milnerovi. Hra osudu, štěstí začátečníka, nazvěte to, jak chcete, ale jejich objev center odměny v mozku byl zkrátka trefa do černého.
James Olds & Peter Milner: Centra odměny v mozku – objev náhodou
A jak k tomu došlo? Úplně náhodou. Zkoumali vliv elektrické stimulace na krysy. Měli v plánu sledovat, jak se učí, jak se chovají v bludišti. Jenže, ouha! Jedna krysa se začala chovat dost divně. Místo aby bloudila, pořád se vracela na jedno konkrétní místo, kde jí Olds a Milner omylem stimulovali mozek. A víte co? Vypadalo to, že se jí to strašně líbí. Jako by tam našla osmý div světa.
Co se to sakra děje?
No, samozřejmě si řekli něco v tom smyslu. Zkrátka jim to nedávalo smysl. Proč by se krysa dobrovolně vracela na místo, kde dostává elektrický šok? Trochu jim to trvalo, než jim došlo, že nestimulují nějaké centrum bolesti nebo strachu, ale naopak – centrum rozkoše. A ne ledajaké centrum, ale přímo to hlavní! Zkuste si představit ten moment, to musí být jako Eureka! Nejspíš to zapili dobrým pivem.
Krysy, elektrody a návykové chování
Začali experimentovat. Krysy dostaly možnost samy si pouštět elektrický proud do mozku. A co myslíte? Nechaly se stimulovat pořád dokola. Doslova se staly závislé na téhle umělé rozkoši. Některé se stimulovaly až do vyčerpání, zapomněly jíst, pít, spát. V podstatě se staly otroky vlastního mozku. Trochu děsivé, co?
Ten objev samozřejmě vzbudil obrovský rozruch. Ukázalo se, že centra odměny nehrají roli jen v prožívání rozkoše, ale i v učení, motivaci a celkově v chování. A co víc, podobná centra odměny má i lidský mozek. Jen si to představte, jaké to má dopady na pochopení závislostí, depresí a spousty dalších věcí.
Takže až si budete příště vychutnávat dobrou kávu, lahodné jídlo nebo třeba objetí s milovanou osobou, vzpomeňte si na Jamese Oldse a Petera Milnera a na tu krysu v bludišti. Bez nich bychom o fungování našeho mozku věděli mnohem míň. A kdo ví, třeba i vy někdy náhodou narazíte na něco převratného. Stačí mít oči otevřené a být připravený na to, že občas se věci prostě dějí jinak, než si naplánujeme. A to je na tom to krásné.