Víte, občas se člověk cítí jako papiňák. V hlavě mu to bublá, emoce vřou a má pocit, že každou chvíli vybuchne. Ať už je to dusivá frustrace z práce, bolavé vzpomínky na minulost, nebo jen prostá úzkost z budoucnosti, ten tlak je občas k nesnesení. Co s tím?
Pennebakerův objev: Psaní jako ventil
Profesor James Pennebaker, psycholog z Texaské univerzity, kdysi učinil zajímavý objev. Zjistil, že psaní o traumatických zážitcích má překvapivě pozitivní vliv na naše fyzické i psychické zdraví. Žádné složité terapie, žádné drahé léky. Jen pero (nebo klávesnice) a upřímnost k sobě samému. Trochu jako když si jdete popovídat s dobrou kamarádkou u kafe, jen tady tím spolehlivým parťákem jste vy sami.
Jak na to? Žádné pravidla, jen srdce
Není to žádná věda, ani složitá technika. Prostě si sedněte a pište. Nemusíte se trápit s gramatikou, stylistkou, ani s tím, jestli to má hlavu a patu. Jediné pravidlo je být upřímný. Pište o tom, co vás tíží, co vás bolí, co vás děsí. Nechte to plynout, jako když otevíráte stavidla na přehradě. Uvidíte, jak se vám uleví. Je to, jako když ten papiňák konečně upustí páru.
A víte co? On to Pennebaker nemyslel jen o traumech. Funguje to i na ty menší, každodenní starosti. Na tu protivnou kolegyni, na zpožděný autobus, na ten pocit, že vám život utíká mezi prsty. I tyhle drobnosti se totiž dokážou nasčítat a udělat z nás nervózní uzlíček.
Nečekejte zázraky hned
Je důležité si uvědomit, že to není instantní lék. Nečekejte, že po jednom sezení se vám život obrátí o sto osmdesát stupňů. Ale s každým dalším psaním pocítíte úlevu, ujasníte si myšlenky a možná i najdete cestu, jak se s těmi démony v hlavě vypořádat. Jak se říká, trpělivost růže přináší. A v tomhle případě je ta růže klidnější a vyrovnanější já.
Tak co, zkusíte to? Vždyť za to nic nedáte. Jen pár minut svého času a trochu upřímnosti. Možná zjistíte, že v sobě máte víc síly, než jste si mysleli.