Znáte ten pocit, když se vám hrne do očí slza jen tak, z ničeho nic? Nebo když vás banální otázka v terapii rozloží na prvočinitele? Vítejte v klubu. Emoce jsou složitá věc a někdy si prostě potřebují najít cestu ven. A terapie? Ta je ideální půda.
Je normální v terapii plakat?
Krátká odpověď: Naprosto! Dlouhá odpověď… no, ta je trochu košatější. Terapie je bezpečný prostor, kde se můžete otevřít, ukázat svou zranitelnost a nechat emoce volně proudit. A slzy jsou prostě jedním z projevů. Někdy se pláče, protože je nám smutno, jindy z úlevy, z hněvu, z frustrace. Důvodů je milion a všechny jsou platné.
Proč pláč v terapii přichází?
Těžko říct, co přesně ho vyvolá. Někdy stačí vzpomínka, jindy specifická otázka terapeuta, možná i pouhá atmosféra důvěry a bezpečí. Ale jedno je jisté: pláč v terapii není známka slabosti. Naopak! Je to projev odvahy, otevřenosti a ochoty čelit svým emocím. Jak se říká, co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš… a platí to i pro emoce. Čím dříve je zpracujeme, tím lépe.
Co když se pláči bráním?
I to je v pořádku. Každý máme svůj způsob, jak se s emocemi vyrovnávat. Pokud se pláči bráníte, promluvte si o tom s terapeutem. Možná je za tím strach, stud, nebo zkrátka jen nechuť k pláči. Terapeut vám může pomoci najít jiné způsoby, jak emoce zpracovat, nebo se na pláč postupně připravit. Nejde o to se rozbrečet na povel, ale o to, abyste se cítili komfortně a bezpečně.
A pamatujte, emoce jsou jako počasí. Přijdou a zase odejdou. Důležité je je nechat proudit a netlačit je násilím zpět. Ať už se v terapii rozbrečíte nebo ne, důležité je, že jste tam. A to je ten nejdůležitější krok.