Upřímně, ruku na srdce. Dokážeš říct, že se máš ráda? Doopravdy, bez výhrad a podmínek? Pokud ano, smekám! Dosáhla jsi něčeho, co se povede málokomu. Ale jestli ne, žádný strach, nejsi v tom sama.
Až příliš často se k sobě chováme strašně. Jsme na sebe zbytečně přísné, kritické, netrpělivé a náročné. Nedokážeme se dostatečně ocenit, neupřednostňujeme vlastní potřeby a necítíme, že si zasloužíme mít to, po čem toužíme. Proč? Protože jsme si vsugerovaly, že „nejsme dost dobré“ a že si nezasloužíme být šťastné. Takže, kde je zakopaný pes?
Smutná pravda je, že si občas připadáme nedostačující všichni. Je lidské o sobě pochybovat a chtít se zlepšovat. Ale důležité je vědět, kdy už je toho moc, kdy se sebezlepšování mění v sebedestrukci. Bojuješ s tím, aby ses cítila dobře už dlouho? Svádíš vnitřní boj s nejistotou a pochybnostmi, ale nevíš proč? Tady je sedm nejpravděpodobnějších důvodů:
Když „dost dobrá“ nestačí: Proč se necítíme být nikdy spokojení sami se sebou?
1. Jsi na sebe až moc kritická.
Studie ukazují, že naše každodenní myšlenky mají velký vliv na naše pocity, chování a postoje. Takže pokud si často nadáváš a kritizuješ se až moc, zákonitě to povede k nízkému sebevědomí, pesimistickému myšlení a pocitům méněcennosti. Je pro tebe těžké odpustit si chyby? Automaticky se obviňuješ, když se v tvém životě něco pokazí? Tyhle negativní přesvědčení ovlivňují to, jak se vnímáš, a pokud budeš pořád poslouchat ten svůj vnitřní hlas, nikdy se nebudeš cítit dost dobrá. Zamysli se nad tím, jestli se k sobě nechováš hůř, než k cizímu člověku. To by se nemělo stávat!
2. Pořád se srovnáváš s ostatními.
Další způsob, jak si podkopáváme sebevědomí a děláme si ze života peklo, je neustálé srovnávání se s ostatními. Ruku na srdce, v tomhle jsme vinní asi všichni, zvlášť když se cítíme nejistě nebo o sobě pochybujeme. Ale sociální srovnávání nás jenom zhoršuje, protože realita je taková, že vždycky se najde někdo chytřejší, hezčí, bohatší nebo úspěšnější. A když se budeš soustředit na to, abys s každým soutěžila a sledovala, jak si stojíš, skončíš jenom zahořklá, závistivá a budeš si ubližovat sobě i ostatním. Co na to říct? Zkus se zaměřit na to, co máš ty a ostatním to dopřej. Žije se pak o dost líp.
3. Jsi obklopená toxickými lidmi.
Samozřejmě, problém nemusí být ani tak v tobě, jako v lidech, kterými se obklopuješ. Tvoji „kamarádi“ si rádi smlsnou na tvých nejistotách a dělají si z tebe legraci? Partner tě shazuje „pochvalami“ s jízlivým podtextem? Rodina tě nepodporuje v tom, co děláš? Lidé, které milujeme, by nám měli zvedat sebevědomí a pomáhat nám vidět to dobré, co v nás je, ale tyhle nezdravé vztahy v tobě jenom neustále vyvolávají pochybnosti o tvé vlastní hodnotě. Ať se budeš snažit sebevíc, nikdy se nebudeš cítit dost dobrá, dokud budeš obklopená takovými toxickými lidmi. Ne nadarmo se říká, že s kým jsi, takový jsi. A to platí i obráceně! Takže se zamysli, jestli náhodou netáhneš dolů někoho jiného ty.
4. Rodiče byli až moc nároční.
Vyrůstat s rodiči, kteří měli nerealisticky vysoká očekávání, zaručeně poškodí sebevědomí každého. Všechny děti touží potěšit své rodiče a touží po jejich bezpodmínečné lásce a přijetí. Ale většina rodičů nedává svou lásku jen tak zadarmo; chtějí, abychom byli zázračné děti, nejlepší ve třídě, neposlušnější, hvězdní sportovci a tak dále. A čím víc to popírají, tím víc po tom toužíme. To nás vede k tomu, že vyrosteme s pocitem, že naše hodnota je podmíněná a že jsme dobří jenom tehdy, když něčeho dosáhneme. To je ale přeci nesmysl, ne?
5. Bojuješ s pocity opuštění.
Nízké sebevědomí, zkreslená představa o sobě a potíže s udržováním blízkých, smysluplných vztahů jsou běžné u lidí, kteří bojují s pocity opuštění. Rozvod, smrt a další bolestivé konce důležitých vztahů v nás mohou zanechat silný – a často podvědomý – strach z toho, že budeme opuštění. A nejhorší na tom je, že většina lidí se mylně domnívá, že je to jejich vina, že je jejich blízcí opustili, a že to bylo proto, že nebyli v něčem dost dobří.
6. Máš nezhojená emocionální traumata.
Abysme byli šťastní a cítili se dobře, musíme se nejdřív smířit s tím, že se necítíme. A pravda je taková, že mnozí z nás raději popírají, že se vůbec něco děje, a potlačují své emoce, než aby se s nimi vypořádali. Ale cesta k sebelásce a sebepřijetí nás nutí konfrontovat se s našimi nejhlubšími a nejbolestivějšími pravdami. Byla jsi někdy v násilném vztahu (ať už fyzicky nebo psychicky)? Byla jsi někdy obětí násilného trestného činu? Byla jsi v dětství šikanována nebo zanedbávána? Studie ukazují, že přes 70 % dospělých zažije během svého života alespoň jednu traumatickou událost, a z těchto lidí se u 20 % vyvine PTSD nebo jiná závažná duševní choroba. Když se nezhojíme z našich emocionálních traumat, může to vést k hněvu, vině, lítosti, frustraci a nenávisti, které často směřujeme sami na sebe nebo na lidi kolem nás.
7. Trpíš depresí.
V neposlední řadě může být důvod, proč se necítíš dost dobrá (a už je to tak dlouho), ten, že trpíš klinickou depresí. Mezi jedny z nejznámějších příznaků deprese patří silné pocity bezcennosti a sebenenávisti. Mezi další patří depresivní nálada, únava, nedostatek energie, ztráta zájmu a motivace, sebevražedné myšlenky a poruchy spánku/chuti k jídlu. Neber to na lehkou váhu, tohle je věc, kterou je potřeba řešit s odborníkem.
A konec konců, smutek, nejistota a pochybnosti jsou součástí spektra zdravých lidských emocí, které občas zažíváme všichni. Je naprosto přirozené, že se občas necítíme dost dobří, a pro mnohé z nás je to celoživotní boj, abychom se milovali a přijali takoví, jací jsme. Ale s dostatkem trpělivosti, podpory a odhodlání to časem půjde snáz. Takže se neboj obrátit na odborníka a promluvit si s ním o tom, jak se cítíš. Nejsi na to sama!