Představte si to: Projíždíte si Instagram a najednou narazíte na post od známé celebrity, kde otevřeně mluví o svých problémech s duševním zdravím. A pod tím se strhne lavina komentářů, kde jí lidi vyčítají, že se jen snaží získat pozornost. Znáte to, „sadfishing“ a podobné výrazy.
Když „hledání pozornosti“ skrývá depresi: 5 signálů, které byste neměli ignorovat
Jo, hledání pozornosti má obvykle dost negativní nádech. Třeba, co si pomyslíte, když vaše kamarádka každý den postuje fotku nové kabelky od Prady? Nebo když malej kluk v obchodě u hračkářství hodí neskutečnýho „štěka“ a válí se po zemi? A co říkáte na lidi, co si dají na Instagram fotku, kde brečí v černobílém filtru, s popiskem #Deprese #Rozchod #StáleJiMiluju #Sebepece?
Každý na to asi budeme koukat trošku jinak, že jo? Ale v tomhle článku se podíváme na takové to „hledání pozornosti“, co může být ve skutečnosti maska pro depresi. Možná vás to překvapí.
1. Přehnané používání „já“, „mně“, „moje“
Studie z Clinical Psychological Science zjistila, že lidi s depresí často používají víc zájmen v první osobě jednotného čísla („já“, „mně“, „moje“) a míň zájmen ve druhé a třetí osobě. Zkrátka, jsou víc zaměření na sebe a míň na ostatní. Takže když někdo ve svých postech neustále omílá jen „já, já, já“, nemusí to být jenom narcis, ale možná se potýká s něčím vážnějším.
2. Absolutistická slova: „vždycky“, „nikdy“, „nic“
„Mně se nikdy nic nepovede.“
„Můj život je naprosto v háji.“
Ta samá studie ukázala, že lidi s úzkostmi a depresí mají tendenci používat „absolutistická slova“. Vidí svět černobíle, a to se pak odráží i v tom, jak mluví. Všechno je buď „vždycky“ nebo „nikdy“.
3. Agrese a výlevy na sociálních sítích
Váš nejlepší kámoš se dostal na stáž do velký firmy. Ale pak začne anonymně na Twitteru nadávat na šéfa a stěžovat si na všechno možný. A vy víte, že to není zrovna typ, co by si neustále na něco stěžoval… Možná potřebuje jenom slyšet, že to zvládne. Jak píše Duckie May, která trpí bipolární poruchou a hraniční poruchou osobnosti: „Potřebuji jejich pozornost. Potřebuji jejich slova povzbuzení. Potřebuji, aby mi řekli, že se mýlím. Že jsem dobrý přítel. Že mi mozek lže a jsem dobrá máma. Že má život stojí za to a že přijdou lepší dny.“
4. Sebepoškozování
Voláte si s mamkou a ta vám najednou řekne: „Volala mi teta Marie, celá uplakaná. Našla na bratrancovi Jakubovi jizvy po sebepoškozování. Myslím, že jenom potřebuje pozornost, co ty na to?“
Podle statistik se sebepoškozuje asi 10% mladých lidí. Ale sebepoškozování není pokus o sebevraždu, ani „volání o pozornost“. Je to způsob, jak se někteří lidi snaží zvládnout silné emoce a nepříjemné myšlenky. Takže bychom to nikdy neměli brát na lehkou váhu.
5. Otevřené a časté mluvení o depresi
„Pff, zase se snaží získat followery.“
„No nevím, zdá se mi upřímná, když mluví o svém boji s duševním zdravím. Možná jenom chce pomoct ostatním, aby se nebáli vyhledat pomoc.“
S tím, jak se po pandemii potýká s problémy s duševním zdravím čím dál víc lidí, je důležitý o tom mluvit otevřeně a odbourávat stigma. Možná, že to, co se zdá jako „hledání pozornosti“, je ve skutečnosti snaha pomoct ostatním.
Ale pozor, všechno má svoje meze. Je jasný, že občas potřebujeme slyšet povzbudivé slovo. Ale když je „hledání pozornosti“ přehnaný, dramatický a trvalý, může to být i projev histrionské poruchy osobnosti. Ale to už je jiná kapitola…