Občas se nám stane, že se ztratíme v bludišti vlastních myšlenek. Vnímáme realitu pokřiveně, vidíme stíny tam, kde je světlo, a naopak. Někdy je ta hranice mezi vnímáním a realitou tak tenká, že ji ani nerozeznáme. A právě o tom je i anorexie nervosa – o bitvě s vlastním zkresleným obrazem.
Když zrcadlo lže: Anorexie nervosa a boj s vlastním tělem
Anorexie nervosa není jen o jídle. Je to komplexní psychická porucha, která se projevuje zkresleným vnímáním vlastního těla, intenzivním strachem z přibírání a drastickým omezováním příjmu potravy. Ale pozor, zdaleka nejde jen o váhu. Jde o to, co se odehrává v hlavě.
Co se skrývá za diagnózou?
Podle odborníků musí být pro stanovení diagnózy anorexie nervosa splněny tři základní kritéria. Zaprvé, extrémní omezení energetického příjmu, které vede k výrazně nízké tělesné hmotnosti. Zadruhé, neustálý a paralyzující strach z přibírání, který vede k chování, jež tomu brání, i když už je váha nebezpečně nízká. A zatřetí, a to je možná nejdůležitější, porucha vnímání vlastního těla – pocit tloušťky i přes podváhu, přehnaný důraz na váhu a postavu v sebehodnocení a neochota přiznat si závažnost nízké váhy. Prostě, jako by se člověk díval do zrcadla, které ukazuje úplně jinou realitu.
Mysl jako mocný nástroj (i zbraň)
Zatímco u bulimie nervosy nemusí být váha nutně nízká, u anorexie je podváha klíčová. A co je důležité, dva ze tří diagnostických kritérií se netýkají fyzických symptomů, ale právě kognitivních a mentálních aspektů. Zásadní je zkreslené vnímání sebe sama. A právě tady vstupuje do hry psychoterapie, konkrétně kognitivně-behaviorální terapie (CBT). Ta se snaží bojovat s tímto neobjektivním a nepřesným obrazem, který o sobě pacienti mají.
Mapování těla: cesta k realitě?
Jednou z metod CBT je tzv. mapování těla. Pacienti nejdřív nakreslí obrys „dokonalého“ těla, pak obrys toho, jak vnímají to svoje, a nakonec si lehnou, aby terapeut mohl do druhého obrysu nakreslit jejich skutečné tělo. Cílem je ukázat jim, že jejich „self-schemas“, tedy ustálené a stabilní myšlenky o sobě, jsou nepřesné. Zní to jednoduše, ale pro někoho, kdo se dlouhodobě trápí s vnímáním vlastního těla, to může být silný zážitek.
Dlouhodobé zkreslené myšlení o vlastním těle může vést k tomu, že se dokonce zhorší i visuoprostorové dovednosti. (Další důkaz toho, jak nám mysl dokáže zahrát špatnou hru…) A to pak může vést k ještě většímu omezování v jídle, čímž se vytváří začarovaný kruh negativních myšlenek a chování.
Buďme opatrní na to, co si myslíme
Když způsob, jakým myslíme, ovlivňuje to, jak se cítíme (a dokonce i to, jak vidíme), neměli bychom být obezřetnější a dávat si pozor na to, co se nám honí hlavou? Naše myšlenky nás mohou ovlivnit a projevit se v různých psychických poruchách. Snažme se proto myslet pozitivně. Protože jinak se můžeme dostat do spirály negativního myšlení, které ovlivní víc než jen naši náladu.