„Dlouho to funguje tak, že pití připomíná cestu k jakémusi osvícení, něco, co z nás dělá člověka, kterým si přejeme být, nebo člověka, za kterého se považujeme. V jistém smyslu je to jednoduché: alkohol všechno zlepšuje, dokud to všechno nezhorší.“ Znáte to, že?
Když pití bolí: Cesta zpět ze závislosti a traumatu
Asi je fajn si hned na začátek říct, co to vlastně závislost a návykové látky jsou. Prostě co to znamená, když se řekne „mám problém s pitím“. Ono se to totiž definuje docela přesně. Látka, to je cokoliv, co ti změní vnímání, myšlení, emoce, chování. A porucha spojená s užíváním je celoživotní boj s nutkáním pít nebo brát drogy. Intoxikace, absťák, zneužívání, závislost – to jsou pojmy, co se s tím pojí. A bacha, zneužívání není to samé, co závislost! Zneužívání je, když ti to pití kazí život – nechodíš do práce, máš problémy se zákonem, ale pořád piješ. Závislost je, když už potřebuješ víc a víc, abys dosáhl stejného účinku, a když nepiješ, tak máš absťák. Ale to asi zná každý, kdo si někdy dal „párty víkend“ a v pondělí se cítil jako přejetý parním válcem.
Proč vlastně pijeme?
Proč ale vůbec začínáme? Většinou je to o emocích. Chceme se cítit líp, nebo naopak utlumit ty špatné pocity. Někdo pije, aby se uvolnil a bavil, jiný, aby zapomněl na problémy. A co si budeme povídat, ty důvody se drží člověka dost dlouho. Občas si říkáme, že „jedna sklenička nám přece neuškodí“, ale ono to může mít dalekosáhlé následky. A to je špatně.
Samoléčba alkoholem: Když lék bolí víc než nemoc
A pak je tu ten důvod, který bolí nejvíc: samoléčba. Snažíme se alkoholem utišit staré rány, zapomenout na bolest. Jenže alkohol je mizerný doktor. Sice na chvíli uleví, ale v dlouhodobém horizontu jenom zhorší, co se dá. Jenže to si člověk uvědomí většinou až moc pozdě.
Trauma. To slovo zní tak strašidelně, že? A ono taky strašidelné je. Dětské trauma, to je fakt průšvih. Může vést k závislosti v dospělosti. Studie ukazují, že lidé, kteří zažili v dětství násilí nebo zneužívání, mají větší sklony k pití. A proč? Protože trauma v člověku vyvolá hrozně silné emoce, nebo naopak úplnou apatii. A alkohol pomůže ty emoce utlumit, nebo naopak „nakopnout“. Jenže to je jenom dočasné řešení, po kterém se člověk cítí ještě hůř. Což je špatně, hodně špatně.
PTSD a alkohol: Nebezpečná kombinace
A k tomu se často přidává PTSD – posttraumatická stresová porucha. To je, když se trauma vrací v nočních můrách, ve vzpomínkách, v úzkostech. A jak se s tím člověk vypořádá? No jasně, alkoholem. Jenže to je začarovaný kruh. PTSD zvyšuje riziko závislosti a závislost zase zhoršuje PTSD. Proto se s tím musí něco dělat, a to co nejdřív.
Cesta zpět: Léčba a naděje
A co s tím? Naštěstí existují způsoby, jak se z toho dostat.Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) se zdají jako nejslibnější cesta. Jsou to strukturované, cílené terapie, kde se s terapeutem snažíte pochopit, proč pijete, a naučit se, jak s tím bojovat. Důležité je zaměřit se na řešení problémů a na nové dovednosti. Taky existují léky, které můžou pomoct, ale tam je potřeba dávat pozor, aby se z toho nestala další závislost. Integrativní terapie, to je něco jako “dva v jednom”. Současně se řeší jak trauma, tak závislost. Podpora blízkých je ale asi to nejdůležitější.
Léky a co dál?
Sertralin a podobné léky se ukazují jako docela účinné. Taky Naltrexon a Disulfiram můžou pomoct snížit chuť na alkohol. Ale i když se zdá, že už je člověk z nejhoršího venku, je tu pořád riziko relapsu. Lidé, kteří zažili v dětství zneužívání, mají větší tendenci k návratu k pití. Proto je důležité mít kolem sebe lidi, kteří tě podpoří a pomůžou ti udržet se na správné cestě.
Takže, i když to zní hrozně, není to beznadějné. Cesta zpět ze závislosti a traumatu je dlouhá a náročná, ale dá se to zvládnout. A stojí to za to. Vždycky.