Taky vám občas přijde, že máte s jídlem takový zvláštní vztah? Ne vždycky je to jen o tom, co si dáte k obědu. Někdy je to mnohem složitější. A víte co? Není v tom sami.
Když se jídlo stane tajnou láskou: Příběh muže, který prolomil tabu záchvatovitého přejídání
Ryan Sheldon se rozhodl promluvit o něčem, o čem se muži moc často nebaví – o záchvatovitém přejídání. Jeho příběh mě zaujal, protože ukazuje, jak se tahle porucha stravování může skrývat celé roky. A důvod? Ryan je muž, a s nimi se to přece „neděje“. Jenže to je omyl.
„Kdybych jen věděl dřív…“
Ryan říká, že diagnóza mu sundala obrovský kámen ze srdce. Mnoho chlapů se svěřuje doktorům nebo rodině, ale slyší jen: „To je nemožný, to maj jenom ženský.“ A tím to hasne. Ryan si přeje, abychom se nebáli říct si o pomoc. A aby rodina, kamarádi a doktoři věděli, o co jde. Proto o tom píše. Aby i ostatní věděli, že v tom nejsou sami. Že je to ok – být zranitelný.
Záchvatovité přejídání: OCD s jídlem?
Ryan to popisuje jako obsedantně kompulzivní chování. Nejde jen o to jídlo samotný, ale i o ty myšlenky kolem. Neustálý přemýšlení, plánování. Je to vlastně taková fixace, snaha mít něco pod kontrolou.
Říká, že skoro 85 % dne myslel na jídlo. Ráno, v práci, večer… Dokonce v noci vstával, jen aby se podíval do ledničky. Je to šílený, ale pro spoustu lidí realita.
Co to spouští?
Podle Ryana jsou poruchy stravování psychický onemocnění. Může to spustit nějakej trauma z dětství, třeba nějakej druh zneužívání. On sám si myslí, že k tomu měl genetický sklony, ale spouštěčem byla smrt dědy. Od tý doby to šlo z kopce.
Proč si myslíme, že je to jen ženská záležitost?
Ryan chodil roky k terapeutům, ale o jeho stravovacích návycích nikdy nepadlo ani slovo! Ani když mu lítala váha nahoru a dolů. Přijde vám to divný? Mně teda jo! Kolik chlapů se trápí, ale nemůžou o tom mluvit? Společnost jim to nedovolí. Protože chlapi přece nemaj emoce, a poruchy stravování jsou přece o emocích.
Nesmysl! Insecure má každej, bez ohledu na pohlaví. Měli bychom si uvědomit, že jsme sexistický v tom, jak vnímáme poruchy stravování. Je to psychologický problém, kterej se týká všech. A mimochodem, skoro polovina lidí s záchvatovitým přejídáním jsou chlapi!
Žijeme v divný době
Podle Ryana má na poruchy stravování vliv i to, jak žijeme. Ty hrozný přísady v jídle, reklamy, co nás lákají na nezdravý věci. Je těžký se tomu vyhnout. A pak ty ideály krásy v médiích. Dřív to řešily hlavně ženy, ale teď i chlapi chtějí mít sixpack a vypadat jako z reklamy.
Láska k jídlu?
Všimněte si, co se děje, když se sejde rodina, slaví se svátky… Všude je jídlo. A spousta lidí ho používá jako únik. Jídlo je něco, co je vždycky k dispozici a nikdy neodmlouvá. Je to taková „jistota“ v těžkých chvílích.
A kdy to začalo? Podle Ryana už v pravěku. Jídlo je jako hudba nebo vyprávění příběhů. Spojuje nás. Je to součást naší kultury a emocí.
Jak se z toho dostat?
Hlavní je struktura, terapie, zaměstnat mysl a hlavně – být si vědomej. Když víte, co se děje, máte to pod kontrolou. Když se přejíte, tak se z toho nezhrouťte. Uvědomte si to, prožijte to a jděte dál. Nenechte se tím zničit.
Co radí Ryan ostatním?
Mluvte o tom. S doktorem, s rodinou, s kamarády. Nebojte se, že vás budou soudit. Ryan říká, že se mu život změnil v momentě, kdy se dozvěděl, že má poruchu stravování. Najednou se přestal stydět. A taky – dovolte svým blízkým, aby vám pomohli. I když nevědí jak. Dejte jim zelenou, aby vás podpořili. I když to znamená, že vám v restauraci řeknou: „Neobjednávej si toho tolik, dej si nejdřív menší porci.“
Ryan Sheldon se snaží šířit osvětu o poruchách stravování u mužů. Chce, aby se o tom mluvilo s humorem a otevřeností. Protože i chlapi maj právo na to, aby se cítili dobře.