Všichni to známe. Ten nepříjemný pocit, sevření žaludku, bušení srdce… a někdy to přeroste v něco víc. V paralyzující vlnu úzkosti, která nás doslova znehybní. Sama jsem si tím prošla tolikrát, že už ani nevím. A vím, že v tom nejsem sama.
Když úzkost paralyzuje: Zpověď a tipy, jak ovládnout paniku
Úzkostné stavy, na rozdíl od panických atak, se plíží pomalu. Nenaskočí jako blesk z čistého nebe, ale spíš jako stín, který se postupně prodlužuje. A občas trvají i celé dny. To je na nich to nejhorší – ta vyčerpávající vleklost.
Moje cesta k sebepoznání (a k alespoň částečné kontrole)
Už od třinácti let žiju s úzkostmi a panickými atakami. Někdy jsem si připadala na pokraji sil, bezmocná. Ale terapie mi pomohla najít způsoby, jak alespoň částečně držet ty démony na uzdě.
Zásadní je si uvědomit, že úzkostné stavy jsou spojené s tím, co se děje v našem životě. Třeba já jsem měla období, kdy mě neskutečně úzkostlivě děsilo jít do školy. Už jenom při oblékání uniformy se mi dělalo zle, třásla jsem se a střídaly se mi návaly horka a zimy.
Vzpomínky, které léčí (nebo alespoň pomáhají)
Začala jsem používat jednoduchou fintu: Předtím, než jsem šla na místo, kde jsem dřív zažila úzkostný stav, snažila jsem se vybavit si odtamtud něco hezkého. Třeba v učebně designu jsem zažila jednu z nejhorších úzkostných atak vůbec. Druhý den jsem nemyslela na nic jiného. Ale snažila jsem se to přebít vzpomínkami na vtípky, které jsme tam s kamarády dělali učitelce. Nebo na to, jak jsme se s nejlepší kamarádkou zamkly ve skladu a jaké jsme tam zažily historky.
Tímhle jsem se snažila „přeprogramovat“ to místo v hlavě, spojit ho s dobrými vzpomínkami. Ne vždycky to fungovalo, občas se mi hlava zatvrdila a nedala se obměkčit. Ale když se mi to povedlo, hned jsem se cítila líp. A hlavně – věděla jsem, že příště to nebude tak těžké. Stačí si jenom vybavit ty hezké věci, které k tomu místu patří.
Malý krok pro metodu, velký skok pro moji psychiku
Tohle byla asi ta nejúčinnější technika, kterou jsem se naučila. Díky ní jsem se začala cítit líp ve svém každodenním životě. Už jsem neměla pořád v hlavě ty hrozné vzpomínky na úzkostné stavy. Dokonce jsem se začala víc stýkat s lidmi, protože jsem věděla, že mám v rukou nástroj, jak se úzkosti bránit.
Jak už jsem říkala, ne vždycky to zabere. Poprvé jsem to zkoušela a nic. Protože jsem na sebe moc tlačila. Chtěla jsem to hned napoprvé zvládnout dokonale. A protože jsem byla tak vystresovaná, nevěnovala jsem pozornost svým myšlenkám. A to vedlo k dalšímu záchvatu. Ale čím víc jsem trénovala, tím víc se moje mysl uklidnila a já jsem dokázala navštěvovat různá místa bez větších problémů.
Patience is a virtue (aneb trpělivost růže přináší)
A to nejdůležitější, co si musíme zapamatovat, když se snažíme zastavit úzkostné stavy nebo se přestat cítit úzkostně: trpělivost. Uzavření bolestivých záležitostí se nestane přes noc. Někdy se věci zhorší, než se začnou zlepšovat. Ale pokud vytrváme, nic nás nezastaví na cestě k uzdravení.
A jak se s úzkostnými stavy vyrovnáváte vy? Napište mi to do komentářů!