Tak už je to tady. Cesta, po které jste kráčeli bok po boku s terapeutem, se chýlí ke konci. Možná si oddychnete, možná cítíte lehkou paniku. Každopádně, ukončení terapie je velký krok a zaslouží si vaši pozornost. Není to jen tak „pápá a nashle“, ale proces, který, když se uchopí správně, může být stejně obohacující jako samotná terapie.
Když se dveře zavírají: Proč vlastně končíme?
Důvodů, proč se terapie blíží ke svému závěru, může být celá řada. Někdy je to prostě tím, že jste dosáhli cílů, které jste si na začátku vytyčili. Problém, který vás trápil, je vyřešený, naučili jste se nové strategie zvládání a cítíte se silnější a soběstačnější. Jindy je to třeba změna životní situace – stěhování, nová práce, prostě něco, co už neumožňuje pravidelné sezení. A někdy… někdy se prostě jen s terapeutem neshodnete. A to je taky v pořádku. Důležité je o tom mluvit.
Signály, že se blíží konec
Ne vždy je konec terapie překvapením jako blesk z čistého nebe. Často se dají vypozorovat určité náznaky. Terapeut o ukončení začne mluvit, sezení se zaměřují spíše na udržování dosaženého stavu než na řešení nových problémů, cítíte se jistější a méně závislí na terapeutově podpoře. Ale i když to tak není, neváhejte se zeptat. Otevřená komunikace je klíčová.
Na co se připravit a co očekávat?
Ukončení terapie je vlastně takový malý „test“. Ukáže, jak moc jste se toho naučili a jak dobře dokážete nové dovednosti používat v reálném životě. Můžete zažívat celou škálu emocí – úlevu, radost, ale i smutek, úzkost nebo strach z budoucnosti. To je naprosto normální. Důležité je s nimi pracovat a nepopírat je.
Co si vzít s sebou?
Kromě pocitu úlevy a radosti si z terapie odnesete i spoustu praktických věcí. Nové dovednosti, strategie zvládání stresu, lepší sebepoznání a schopnost lépe komunikovat s ostatními. Nezapomeňte si je připomenout a aktivně je používat. A hlavně, nezapomeňte na to, že nejste sami. I po ukončení terapie máte kolem sebe lidi, kteří vás podporují.
Nebojte se zeptat a mluvit
Ukončení terapie by mělo být vždycky prodiskutované a naplánované. Nebojte se zeptat na všechno, co vás zajímá. Jaké máte možnosti, pokud se vám po nějaké době zase zhorší? Můžete se k terapeutovi vrátit? Existují nějaké podpůrné skupiny, kam byste se mohli připojit? Čím víc informací budete mít, tím lépe se na konec terapie připravíte. A hlavně, mluvte o svých pocitech. S terapeutem, s přáteli, s rodinou. Sdílená starost, poloviční starost, jak se říká.