Víte, jak se říká – mlčení je zlato. Ale co když mlčení zabíjí? Co když ticho kolem něčeho tak důležitého, jako je duševní zdraví, napáchá víc škody než užitku? A jak se na to vlastně dívají ti, kteří toho zažili nejvíc?
Mlčení zabíjelo: Jak nejstarší generace Britů mění pohled na duševní zdraví
V dnešní době se o duševním zdraví mluví víc než kdy dřív. Ale nebylo tomu tak vždycky. Zajímalo nás, jak se na tuto problematiku dívají lidé, kteří si pamatují úplně jiný svět – generace, která prožila druhou světovou válku. Ti, kteří slyšeli o problémech s duševním zdravím možná až v posledních letech.
„To se u nás doma vůbec neřešilo“
Ptali jsme se pamětníků, jak to s duševním zdravím vnímali oni, když vyrůstali. Slovo „deprese“? „Úzkost“? Pro mnohé z nich to byly pojmy z jiné planety. Jak říká pan Arthur (88 let): „Když jsem byl mladší, divné chování lidí se s duševním zdravím vůbec nespojovalo. Myslelo se, že se tak chovají naschvál.“
A jak se na lidi s psychickými problémy koukalo? Paní Maureen (86 let) to říká narovinu: „Považovalo se to za lenost. Když jsi nešel do práce, nedělal to, co společnost považovala za ‚normální‘, byl jsi prostě lempl. A rodiče to radši schovávali, protože to byla ostuda.“
Ústavy pro choromyslné: Místo pomoci spíš vězení?
Pomoc? Ta byla v nedohlednu. Pan Arthur vzpomíná na ústavy pro choromyslné, kam rodiny posílaly své blízké. „Doktoři často přesvědčovali, že ústav bude prospěšný. Ale léčba tam byla barbarská. Elektrošoky… Hrůza. Ukazuje to, jak moc se medicína posunula,“ dodává.
Světlo na konci tunelu?
Ale víte co? I v téhle generaci dochází k obratu. Mění se názory, padají předsudky. Paní Maureen přiznává: „Určitě se to změnilo. Víc si uvědomuju, s čím lidi bojují. A myslím, že to, že jsme se stali tolerantnější, moc pomohlo.“
A pan Arthur souhlasí: „Ano. Vidět, že to už není taková ostuda, mi pomohlo pochopit, jak vážná duševní nemoc je.“
Otevřeně o pocitech: Konečně
Mluvit o pocitech? Pro muže to bylo dřív tabu. „V 21. století je mnohem přijatelnější, aby muži mluvili o svých pocitech, než když jsem vyrůstal,“ říká pan Arthur. „A to je dobře.“
Mluvit, mluvit, mluvit. To je klíč. Paní Maureen je přesvědčená, že čím víc se o duševním zdraví mluví, tím víc lidí si uvědomí, že je to běžné a že se za to není třeba stydět. A to je sakra důležité.
Možná, že tahle generace nezačala s otevřenou myslí, ale i oni se učí. A to je naděje pro nás pro všechny.