„`html
Život je jako skládačka. Občas nám do ní kousky zapadají jedna báseň, jindy se pereme s tím, jak vlastně ty dílky patří k sobě. A víte co? Někdy, když je nám ouvej, si pomáháme fígly, ani o tom kolikrát nevíme. Takové malé triky naší mysli, abychom se cítili líp. Říká se jim obranné mechanismy. A věřte mi, každý je používáme, jen každý jinak a v jiných situacích.
Obranné mechanismy v akci: Jak je rozpoznat na sezení?
Možná už jste o nich slyšeli, možná je to pro vás úplná novinka. Ale jedno je jisté: hrají velkou roli v tom, jak se chováme, jak vnímáme svět kolem sebe a jak se vyrovnáváme s náročnými situacemi. Dneska se podíváme na to, jak se s nimi můžeme setkat v psychoterapeutické praxi. Ale nebojte, nečekejte žádnou suchou teorii. Spíš se zaměříme na to, jak je poznat v reálném životě, hezky polopatě.
Co to vlastně jsou ty obranné mechanismy?
Představte si to jako takové naše vnitřní superhrdiny. Objeví se, když je nám těžko, když se cítíme ohrožení nebo zranitelní. Jejich cílem je nás ochránit, zmírnit bolest, stres nebo úzkost. Dělají to různými způsoby: někdy realitu trochu zkreslí, jindy potlačí nepříjemné myšlenky a pocity do nevědomí, a někdy se zase uchýlíme k chování, které nám v dané chvíli přináší úlevu, i když dlouhodobě nemusí být úplně nejlepší.
Nejčastější kousky, které nám psyché předvádí
Popření: To je ten moment, kdy prostě nechceme vidět, co se děje. Jakoby se nás to netýkalo. „To se mě přece netýká, to se nemohlo stát.“ Klasika.
Racionalizace: Najdeme si „rozumné“ vysvětlení pro něco, co nás trápí. Třeba „On mě opustil? No jo, asi jsem si ho nezasloužila.“
Projekce: Své vlastní nepřijatelné pocity a myšlenky připisujeme druhým. „Ona mě nemá ráda!“ (Přitom já nemám ráda ji).
Regrese: Vracíme se k chování typickému pro mladší věk. Dospělý člověk se začne chovat jako trucovité dítě.
Sublimace: Převedeme nepřijatelné pocity do něčeho prospěšného. Agresi vybíjíme sportem. Geniální!
Jak je rozpoznat na sezení?
No, není to zrovna procházka růžovým sadem. Ale pár vodítek existuje. Pozorujte neverbální komunikaci. Vidíte v očích klienta úzkost, kterou slovně popírá? Sledujte, jak mluví o druhých lidech. Neobviňuje je náhodou z věcí, které by se mohly týkat spíš jeho samotného? A hlavně – naslouchejte. Mezi řádky se často skrývá víc než v samotných slovech.
Klíčové je pochopení, ne odsouzení
Pamatujte, obranné mechanismy nejsou nic špatného. Jsou to naše nástroje pro přežití. Ale někdy se můžou stát překážkou. Když se naučíme je rozpoznávat a chápat, můžeme se s nimi naučit i lépe pracovat. A to je cílem psychoterapie. Pomoci nám rozmotat ty naše vnitřní uzlíky a žít plnější život. Protože, ruku na srdce, kdo by si to nepřál, že jo?
„`