Někdy se zdá, že život je jen sled obrazů za oknem vlaku, které se míhají a nezastaví se, abychom si je mohli prohlédnout. A někdy se ten vlak zastaví přímo v temném tunelu. Dnes vám vyprávíme příběh jedné mladé ženy, která se v takovém tunelu ocitla a našla sílu světlo na konci najít.
Od mlčení k síle: Anonymní cesta z hlubin duše
Příběh, který se k nám dostal, je anonymní, ale o to silnější. Je to příběh o boji, o odvaze a především o naději. Pojďme se na něj podívat zblízka.
Začátek cesty
Pro Anonymní, mladou ženu z Kanady, začal boj s duševními problémy v šestnácti letech a naplno se rozhořel o rok později, těsně před maturitou. Hrála na trubku, milovala filmové soundtracky a v 18. století literaturu nacházela útočiště. Ráda jedla těstoviny a snila o kariéře v marketingu a vážném vztahu. Ale stíny se začaly prodlužovat a s nimi i úzkost a deprese.
Terapeut diagnostikoval úzkost a deprese, ale hraniční porucha osobnosti (BPD) zůstala skrytá, z části studem. „Asi jsem se za svou BPD styděla, proto jsem si to nechávala pro sebe,“ říká Anonymní. Naštěstí se z deprese a BPD plně zotavila, ale s úzkostnými tendencemi bojuje dodnes. Ironií osudu, na BPD přišla během hodiny psychologie. „Četli jsme všechny ty příznaky a uvědomila jsem si, že mluvíme o mně.“
Temné časy
Zlom nastal, když ji po půl roce vztahu podvedl přítel. „Nemůžu přesně určit začátek, ale zhoršilo se to jeho flirtováním s jinými dívkami. Po rozchodu se rozjela deprese a úzkost, protože jsme se vídali každý den.“
Její život se obrátil vzhůru nohama. Změnila se, přátelé se od ní odvrátili, neměla se s kým podělit o své trápení. Terapeutka jí domluvila schůzky se školní poradkyní, což jí alespoň trochu ulevilo. Nicméně, úzkostné stavy se stupňovaly. Dokonce si škrábala ruku do krve a terapeutka jí poradila, aby si našla klidné místo a zklidnila se. Její BPD odezněla sama od sebe, protože začala rozpoznávat vzorce chování spojené s poruchou a snažila se je korigovat.
Boj s každodenností
Každý den byl boj. Nemohla vstát z postele, nic ji netěšilo, nemohla se smát, i když sledovala filmy, které ji dříve bavily. Úzkost se rozšířila i do dalších oblastí života, zhoršily se známky ve škole. „Začalo mi svírat hrudník, myslela jsem, že mám infarkt. Ty bolesti byly ochromující.“ Častokrát se probudila lapajíc po dechu a po vyšetřeních se zjistilo, že je to způsobené stresem a úzkostí.
Hraniční porucha ji zase nutila k myšlenkám, že ji přítel opustí, což vedlo k falešným těhotenským stavům, aby si ho udržela. „Po rozchodu jsem to měsíc předstírala, dělala jsem, že mi je špatně, abych ho donutila se vrátit.“ V zoufalství se bodala jehlami, aby necítila emocionální bolest. Štěstí bylo jen krátkodobé.
Když je na dně nejhůř
Všechno se zdálo nemožné. Běžné denní úkoly byly obtížné a nedokázala sedět v hodinách bez pláče. Dokonce uvažovala o sebevraždě. Přátelé ji opustili, protože si mysleli, že z rozchodu dělá zbytečný problém. Rodiče nevěděli, co s ní mají dělat. Ti, kteří ji měli rádi, kolem ní chodili po špičkách, a ti, kteří se s ní nechtěli zabývat, se drželi stranou, dokud se neuzdravila. Naštěstí učitelé viděli, že má problémy, a poskytovali jí úlevy a dovolili jí opustit hodinu, když se cítila zahlcená.
Světlo na konci tunelu
Zlom nastal v noci, kdy uvažovala o sebevraždě. Požádala matku, aby ji vzala k terapeutovi, a ta jí začala pomáhat. Nasadila jí bylinné léky na zmírnění stresu. Anonymní dodnes cvičí techniky, které se naučila od terapeutky.
Tato zkušenost ji naučila, že duševní problémy nejsou legrace a že nikdo nemůže pochopit, jak se cítíte, kromě vás samotných. Nyní je opatrnější a rezervovanější ve vztazích. „Snažím se neprojevovat chování spojené s BPD a snažím se nebýt příliš připoutaná. To ze mě nedělá ideální partnerku, ale nechci znovu prožít to, čím jsem si prošla, a nechci, aby si tím musel projít ani můj partner.“ Také se naučila, že by se neměla stydět za své pocity a duševní onemocnění.
Slova, která léčí
Její rada pro ty, kteří procházejí podobnou situací, je:
„Každému, kdo má BPD, bych doporučila, aby se vyhnul lidem, se kterými vykazuje problematické chování, a vyhledal pomoc. Sami to nezvládnete. U úzkosti a deprese si promluvte s někým, kdo vás bude brát vážně – s profesionálem. Kamarád vám nepomůže, i když se bude snažit. Najděte si podpůrné systémy, které vám vyhovují, každý je jiný. Najděte si přátele, kteří se cítí stejně, nedejte klesnout náladu přátelům, kteří jsou duševně zdraví, budou se na vás zlobit. Najděte si poradce, terapeuta, psychologa nebo psychiatra – někoho, kdo ví, jak vám pomoci.“
Anonymní by chtěla dodat:
„Když se ohlédnu zpět, bylo to temné období mého života. Duševní onemocnění není legrace a mezi BPD a hádkou s přítelem je velmi tenká hranice. Pokud bych mohla říct dvě věci, byly by to: dávejte si pozor na sebe, uvědomte si, co je zdravé a co ne, nenechte to dojít do ohrožení života, a pokud si myslíte, že potřebujete pomoc, VYHLEDEJTE POMOC! Pokud si ubližujete nebo máte myšlenky na sebepoškození, prosím, jděte za někým. Já jsem měla velké štěstí, věděla jsem, kdy je čas vyhledat pomoc, ale ne každý to ví. A pokud máte duševní onemocnění, ať už to, kterým jsem trpěla já, nebo jiné, myslete na to, že se chcete uzdravit, protože pokud nebudete chtít, nikdy se neuzdravíte.“
Anonymní je silná mladá žena, která si prošla peklem a vrátila se zpět. Nebyla to snadná bitva, ale dokázala ji vyhrát.