Určitě to znáte taky. Člověk ví, že by něco měl změnit. Že mu to vlastně nedělá dobře, že ho to táhne dolů. Ale stejně se toho drží zuby nehty. Jako klíště. Proč to sakra děláme?
Odpor ke změně: Proč se držíme toho, co nám neslouží?
Odpověď není úplně jednoduchá, ale v zásadě se to dá shrnout do pár bodů. Nejde jen o lenost, i když ta hraje svou roli. Jde o něco hlubšího. O to, co nám hlava našeptává.
Strach z neznáma
Asi nejdůležitější faktor. Změna je skok do tmy. Nevíme, co nás čeká. A i když to, co máme teď, je mizerné, je to alespoň známé. Víme, jak se s tím vyrovnat. Známe pravidla hry. V neznámu nic z toho neplatí. Může to být lepší, to ano, ale taky mnohem horší. A sázet na nejistotu se nám přirozeně nechce. Znáte to rčení: „Starého psa novým kouskům nenaučíš“? Někdy se ho držíme až moc křečovitě.
Investované úsilí
Představte si, že roky chodíte do práce, která vás nebaví. Ale už jste do toho investovali tolik času, energie a třeba i peněz do vzdělání! Přijde vám líto to zahodit. V hlavě vám bliká varovná kontrolka: „Už jsi tak daleko, přece se teď neotočíš!“ A tak se dál trápíte a doufáte, že se to zlomí. Jenže ono se to samo od sebe málokdy zlomí.
Identita
To, co děláme, je často součástí naší identity. Jsme matka, právník, sportovec, kutil… A změna by mohla znamenat ztrátu toho, kým jsme. Kdo bychom byli bez toho? To je otázka, která nahání hrůzu. Přestat být tím, čím jsme byli definovaní? To vyžaduje kuráž.
Zvyk je železná košile
Prostě jsme si na to zvykli. I na to špatné. Stalo se to součástí naší rutiny, našeho života. A vystoupit z komfortní zóny (i když je ta zóna spíš nepříjemná) je zatraceně těžké. Je to jako sundat si tu železnou košili – chvíli je vám zima, než si zvyknete na volnost.
Co s tím? Nečekejte, že se to změní lusknutím prstů. Buďte k sobě laskaví a postupujte pomalu. Udělejte si malý plán, sepište si pro a proti. A hlavně – věřte si, že to zvládnete. Protože i ta nejtěžší cesta začíná prvním krokem.