Vzpomínáte si na ten den, kdy… No, vážně si ho pamatujete tak, jak se stal?
Paměť je křehká: Proč se na očitá svědectví nedá spolehnout
Už od 90. let, kdy DNA testování začalo vstupovat do soudních síní, vědci zjistili, že v neuvěřitelných 73 % případů zrušených odsouzení, kde DNA prokázala nevinu, hrála hlavní roli mylná svědectví očitých svědků. To je k zamyšlení, že jo?
Jak je možné, že se tolik svědků mýlí? Pojďme se na to podívat zblízka.
Jak funguje paměť? Vůbec ne tak, jak si myslíme
Asi si představujeme, že naše vzpomínky jsou jako krátké filmy, které si přehráváme v hlavě. Jenže realita je mnohem složitější. A taky mnohem záludnější.
Vzpomínky se neukládají jako celistvý záznam. Jsou to spíš nervové spoje, které se aktivují pokaždé, když si na něco vzpomínáme. A právě to je ten problém. Protože se při každém „vyvolání“ můžou měnit. Dokonce i nevinná otázka od právníka u soudu může zkreslit vzpomínku svědka. Neúmyslně se totiž do vzpomínky můžou zamíchat informace, které zazněly v otázce. A je to. Paměť je fuč.
Co všechno ovlivňuje, jak si něco vybavujeme?
Je toho víc, než byste řekli. Třeba:
Díry v paměti: Vzpomeňte si na to, jak se říká „čas léčí rány“. Někdy podvědomě doplňujeme prázdná místa ve vzpomínkách smyšlenými sekvencemi, aby nám to celé dávalo smysl. A tyhle „vycucané“ detaily se nám časem můžou zdát stejně reálné jako ty, které se opravdu staly.
Příklad? Nevíte, kdo všechno byl na té party. Ale vaše kámoška Jana s vámi na takových akcích byla vždycky. Takže se vám po čase může zdát, že tam byla i tentokrát. I když ve skutečnosti chyběla.
Události, které se staly potom: To, co se stane po nějaké události, může ovlivnit, jak si pamatujeme tu původní událost. Třeba se s kamarádkou pohádáte tak, že spolu roky nemluvíte. Potom si můžete pamatovat, že na té party, kde jste se pohádaly, se k vám chovala hnusně. I když to vůbec nemusí být pravda. Ta hádka zkrátka překryla původní vzpomínku.
A pak jsou tu taky sugestivní otázky. Víte, jak to myslím. Otázky, které vás nenápadně navedou k určité odpovědi. Třeba:
„Jak rychle podle vás jelo to auto, když narazilo do druhého vozidla?“ Nebo:
„Jak rychle podle vás jelo to auto, když se srazilo s druhým vozidlem?“
Zdánlivě nevinný rozdíl, že? Ale slovo „narazilo“ má mnohem silnější dopad než „srazilo“. Psycholožka Elizabeth Loftus zjistila, že když se použije slovo „narazilo“, lidé odhadnou rychlost auta jako vyšší, než když se použije slovo „srazilo“. A co víc, mnohem víc lidí si „vzpomnělo“, že viděli rozbité sklo, když zaslechli slovo „narazilo“. I když tam žádné rozbité sklo nebylo!
Zkrátka a dobře, na paměť se nedá spolehnout. Slova mají obrovskou moc. A my si to musíme uvědomit. A pamatovat si to! (I když… můžeme si tím být vůbec jistí?)