Tak jo, vím, že už se toho o klimatu namluvilo dost. Všichni víme, že se něco děje, ledovce tají a žába na prameni je na suchu. Ale jak to doopravdy ovlivňuje náš život? A proč je tak těžké začít s tím něco dělat, i když rozum říká něco jiného?
Psychologie klimatické krize: Mobilizace k environmentálnímu chování
Možná se ti to taky stává. Sedíš večer s partnerem a probíráte, že byste měli víc třídit odpad. Nebo si říkáš, že příští dovolená už fakt nebude letadlem. A pak se ozve každodenní realita – nestíháš, děti brečí, lednička je prázdná a ta letenka do Thajska je tak lákavá… Co s tím?
Proč je tak těžké začít?
Vědci tomu říkají „kognitivní disonance“. Jednoduše řečeno, víme, že bychom se měli chovat ekologicky, ale naše chování tomu neodpovídá. A to v nás vyvolává nepříjemný pocit. Snažíme se to pak nějak zdůvodnit – „Já sama přece nic nezměním“, „Vláda by měla něco dělat“, „Aspoň si to užiju, než bude pozdě“. Zní ti to povědomě?
Klíč k akci: Cítit spojení
Řešením není jen číst další alarmující zprávy. Potřebujeme si uvědomit, že se nás to osobně týká. Představ si dopad klimatických změn na tvůj oblíbený park, na tvůj oblíbený recept z babiččiny kuchařky, na tvé děti. Zkus najít spojení, díky kterému ti na tom bude záležet víc než jen na teoretické úrovni.
Malé kroky, velká změna
Nemusíš hned začít žít jako eko-bojovník. Začni malými kroky, které ti budou dávat smysl a budou pro tebe udržitelné. Místo abyste se s partnerem hádali, kdo vynese tříděný odpad, zkuste si spíš udělat z třídění hru. Kdo naplní kontejner na papír první, má právo vybírat film na večer. A co říkáš na to, že si dáte jednou týdně „maso bez masa“? Možností je spousta, jen je potřeba začít a nevzdávat se po prvním neúspěchu. Pamatuj si, že i malé změny mají smysl. Protože, jak se říká, kapka ke kapce a je z toho moře.