Už jste někdy měli pocit, že stojíte na místě? Nebo dokonce, že se vracíte zpátky, tam, kde už jste jednou byli? V osobním životě, v práci, ve vztazích… a možná i v terapii. Přesně o tomhle je dnešní téma. Protože i když se snažíme sebevíc, občas nás ty staré, ošoupané koleje prostě přitáhnou.
Regrese v terapii: Proč se někdy vracíme ke starým vzorcům?
Snažíme se, makáme na sobě, terapie nám otevírá oči, učíme se nové věci… a pak BAM! Staré chování je zpět. Zuříme, jsme smutní, cítíme se beznadějně. Regrese, návrat k dřívějším, často dětským způsobům chování, je v terapii naprosto normální jev. A víte co? Vlastně to ani nemusí být špatně.
Proč se to děje?
Regrese může mít spoustu příčin. Stres, únava, náročné období v životě, ale i nečekaný úspěch. V podstatě cokoli, co nás vyvede z rovnováhy, může spustit staré, známé mechanismy. Je to takový automatický pilot, který se zapne, když už toho máme plné zuby. A proč zrovna tyhle staré vzorce? Protože jsou pro nás známé a v tu chvíli se nám zdají bezpečné. I když ve skutečnosti už dávno nefungují.
Jak s tím pracovat?
Nejdůležitější je uvědomit si, že se to děje. Bez souzení, bez obviňování se. Jen si to pojmenovat: „Aha, tady se mi zapnul ten starý program.“ A pak? Pak se zkusit zamyslet, co tu regresi spustilo. Co se děje v mém životě, že se cítím tak zranitelný/á, že se vracím k tomuto chování? A hlavně, a to je strašně důležité, nebát se o tom promluvit s terapeutem. Protože právě on/a vám může pomoct pochopit, co se děje a jak se s tím vypořádat.
Není to konec světa
Regrese v terapii není selhání. Je to spíš takový signál, že se něco děje. Že možná potřebujete zpomalit, odpočinout si, zaměřit se na své potřeby. Vnímejte to jako příležitost k hlubšímu sebepoznání a k dalšímu posunu. Protože i když se občas vracíme na start, pořád směřujeme kupředu. A to je hlavní.