Pamatuješ si ten pocit, když ti život otočí naruby? Ne ten menší, když ti ujede tramvaj nebo se ti splete objednávka v kavárně. Mám na mysli ten opravdový, hluboký zásah, který ti vezme pevnou půdu pod nohama. Mně se to stalo v září 2013. Vzpomínám si na to dodnes.
Sbohem, pět fází smutku: Proč se klasický model pro ztrátu blízkého nehodí?
Znáš to, pět fází smutku? Popírání, hněv, smlouvání, deprese, smíření… Jakoby to byla nějaká univerzální rovnice, kterou musíš projít, abys se dostala na druhou stranu. Ale co když ti řeknu, že to takhle prostě nefunguje? Že život není excelová tabulka a emoce se nedají nacpat do škatulek?
Když realita bolí
V září 2013 jsem opustila Koreu a celou rodinu. Babička, která tři roky bojovala s rakovinou, měla podle doktorů ještě čas. Měla jsem pokračovat ve studiu ve Španělsku. Jenže pak přišel ten telefon. Babička zemřela a já propásla pohřeb. Úplně sama. Zlomilo mě to. Najednou jsem nebyla ta silná a nezávislá holka, co si jde za svým. Byla jsem jen hromádka neštěstí.
Znáš to, když se ti zdá, že tě v prsou pálí olovo? Že nemůžeš dýchat a každá maličkost ti připomíná, co jsi ztratila? Přesně tak jsem se cítila. Týdny jsem proležela v posteli, bez jídla, bez života. A co bylo nejhorší? Ten pocit viny. Že jsem nebyla u ní, když umírala. Že na pohřbu bylo jen pár lidí. Že jsem selhala. Bylo to peklo.
Univerzální šablona neexistuje
A pak přišly ty „dobré“ rady. „Už je to přece dlouho, nech to plavat,“ „Proč se s tím pořád tak trápíš?“ Známé fráze, co? Ale jak se máš smířit s něčím, co se ti zdá naprosto nespravedlivé? Jak máš zapomenout na někoho, koho jsi milovala nade vše? A hlavně, jak se máš řídit podle nějakých „fází“ smutku, když ti srdce trhá na kusy?
Vsadím se, že jsi o těch pěti fázích slyšela. Ale víš, že původně vůbec nebyly určené pro lidi, kteří truchlí? Elisabeth Kübler-Ross je napsala pro pacienty, kteří se smiřují s vlastní smrtelností. Takže ano, je to tak. Používáme model, který vznikl pro úplně jinou situaci, a snažíme se do něj nacpat složitost lidské emoce.
Co je tedy důležité?
Nechat se cítit. Truchlit po svém. Nezajímat se o to, co si myslí ostatní. Protože jedině ty víš, co prožíváš. Jedině ty víš, jak moc ti ten člověk chybí. A jedině ty máš právo na to, abys prožívala smutek tak, jak potřebuješ.
Je to tak. Smrt bolí. Mění tvůj svět. Je to chaos. Ale nemáš se cítit provinile za to, jak ji prožíváš. Není to lineární proces. Není univerzální. Je to tvoje cesta. A je v pořádku, pokud je jiná, než si myslí ostatní.
Září 2014. Rok poté. Bolest v hrudi, která se občas vrací. Vzpomínky na babičku. Na její poslední slova: „Mám tě ráda. Nezapomeň na mě.“ Nikdy nezapomenu. Nikdy.