Schizoidní porucha osobnosti. Už jen ten název zní tak nějak… odtažitě. Představte si člověka, který je tak trochu mimo, ne proto, že by chtěl, ale proto, že mu to tak nějak přijde přirozené. Svět kolem něj pulzuje emocemi, vztahy, dramaty, ale on stojí stranou, jako by sledoval cizí film. Není to ani tak o tom, že by neměl rád lidi, spíš… mu k nim chybí ten správný „klíč“.
Co je schizoidní porucha osobnosti?
Nejde o schizofrenii, to je důležité říct hned na začátek. Schizoidní porucha osobnosti je charakterizována především hlubokým emočním chladem, nezájmem o sociální kontakty a preferencí samoty. Lidé s touto poruchou často nemají touhu po blízkých vztazích, dokonce ani po těch rodinných. Necítí se dobře v kolektivu, a pokud už v něm jsou, působí dojmem odměřenosti a nezúčastněnosti. Jakoby si žili ve vlastním světě, kde jim nikdo nechybí.
Jak se projevuje?
Možná si říkáte, že znáte někoho, kdo je „takový samotář“. Ale je důležité rozlišovat mezi introvertem, který prostě dobíjí energii o samotě, a člověkem se schizoidní poruchou. Pro schizoidní osobnost není samota jen preferencí, ale spíš nutností. Mezi typické projevy patří:
- Nezájem o vztahy: Nemají blízké přátele, partnery, často ani rodinu.
- Omezený rozsah emocí: Působí dojmem, že necítí radost ani smutek.
- Preferují samotářské aktivity: Čtou, sledují filmy, věnují se koníčkům, ale zásadně o samotě.
- Nezájem o chválu i kritiku: Reakce na pochvalu nebo kritiku jsou minimální, jakoby se jich to netýkalo.
- Nedostatek sexuálního zájmu: Často se vyhýbají sexuálním aktivitám.
Proč se to děje?
Příčiny schizoidní poruchy osobnosti nejsou úplně jasné. Předpokládá se kombinace genetických faktorů a vlivu prostředí, zejména v raném dětství. Mohlo dojít k nějakému traumatickému zážitku, který ovlivnil schopnost navazovat vztahy a projevovat emoce. Někdy se to taky prostě „sejde“ – genetika se potká s nějakým nevhodným vzorcem chování a je to.
Život se schizoidní poruchou
Představte si, že jdete na večírek. Všichni se baví, smějí se, tančí. A vy? Stojíte v koutě, cítíte se nepříjemně a jediné, po čem toužíte, je jít domů a číst si knížku. Pro člověka se schizoidní poruchou je taková situace peklo. Ne proto, že by mu ostatní ubližovali, ale proto, že se cítí cizí, nepatří tam. A tohle se opakuje v podstatě ve všech sociálních situacích. Práce, rodinné oslavy, setkání s přáteli… všechno je to tak trochu „mimo“.
Dá se s tím něco dělat?
Ano, dá. Terapie, zejména psychoterapie, může lidem se schizoidní poruchou osobnosti pomoct. Cílem není „převychovat“ je v extrovertní jedince, ale spíš naučit je lépe se orientovat ve světě vztahů a zvládat sociální situace. Může to být běh na dlouhou trať, ale výsledkem je větší spokojenost a kvalita života. Někdy se taky používají léky, ale spíš na zvládání přidružených problémů, jako je úzkost nebo deprese.
Schizoidní porucha osobnosti není něco, co by se dalo „vyléčit“ jako chřipka. Je to součást osobnosti, se kterou se dá naučit žít. A i když to může znít smutně, lidé s touto poruchou často nacházejí uspokojení v samotě a ve svých vlastních zájmech. Možná nás můžou i naučit, že samota nemusí být vždycky špatná a že někdy je lepší sledovat svět zpovzdálí, než se nechat strhnout jeho vírem.