Říká se, že povahu máme danou, jakoby zapsanou v genech. Ale víte co? Ono to tak úplně neplatí. Stejně jako se vyvíjí náš mozek, proměňuje se i naše osobnost. Někdo je celý život extrovert, jiný introvert, ale pravda je, že se během života můžeme klidně překopat. Jak moc genetika a prostředí ovlivňují, jací jsme? Odhaduje se to tak půl na půl.
Měníme se, to je život
Vzpomínám si, jak jsem jako teenager byla spíš samotář. Ale s prvními dvacítkami se to zlomilo a najednou jsem chtěla být středem pozornosti. Vydrželo mi to skoro dvacet let! A pak, s přibývajícími léty, jsem se zase začala stahovat do sebe. A víte co? Sedí mi to víc, než jsem si kdy myslela.
Věda to potvrzuje!
Není to jen můj pocit. Studie, které zkoumaly tisíce lidí od dvaceti do šedesáti let, ukazují, že i když máme nějaký základ daný, s věkem se měníme. Mění se naše svědomitost, přizpůsobivost, neuroticismus, otevřenost a extraverze. Zkrátka, dospíváme!
Čím to je? Možná je to o rodině, o práci, o tom, jak se nám mění život. Najednou máme jiné starosti, jiné priority. A tak se z pařmenů stávají klidní rodinní příslušníci, co si nejradši čtou knížku u krbu.
Když zrajeme jako víno
Prostředí, ve kterém žijeme, nás prostě formuje. Učíme se, přemýšlíme o sobě a o světě kolem nás, a to všechno nás mění. Říká se tomu „princip zralosti“ – čím jsme svědomitější, zodpovědnější a vyrovnanější, tím lépe se nám žije. A ti, co jsou v pohodě sami se sebou, se tolik netrápí s úzkostmi a stresem.