Americká autorka Laurell K. Hamilton jednou napsala: „Existují rány, které nejsou vidět na těle, ale jsou hlubší a bolestivější než cokoliv, co krvácí.“ Zamysleli jste se někdy nad tím, co tím myslela? Jaké „neviditelné rány“ nás mohou zranit a zasáhnout hlouběji než fyzická bolest?
Tiché rány: Jak trauma prohlubuje osamělost a jak se z ní vymanit
Jedna z prvních věcí, která nás napadne, je trauma. A s ní ruku v ruce jde osamělost, často přehlížený důsledek traumatických zážitků. Psychologové už dávno zkoumají spojitost mezi traumatem a osamělostí. Zjistili, že traumatická událost z minulosti může mít závažné a dlouhodobé dopady, pokud ji člověk nezpracuje. Dokonce i oběti dětských traumat si nesou následky s sebou do dospělosti.
Na rozdíl od běžné osamělosti, kterou cítíme, když jsme izolovaní, ta způsobená traumatem je mnohem silnější, protože vychází z prožitého. Trauma se často vryje do paměti tak hluboko, že změní fungování mozku. Nastaví obranný systém „bojuj nebo uteč“ do permanentního stavu pohotovosti a zvýšené emocionální reaktivity. Je to jako když se zasekne stará gramofonová deska a pořád dokola přehrává stejnou, bolestivou pasáž.
Psychologicky se v nás může vyvinout „nutkání opakovat“, aniž bychom si to uvědomovali. Proto děti rozvedených rodičů často končí rozvedené i samy, nebo oběti násilných vztahů uvíznou ve stejném kolotoči i s jinými partnery. Zkrátka a dobře, minulost si nás najde, i když si myslíme, že už je dávno za námi.
Jak tedy trauma prohlubuje osamělost? Tady je pár způsobů a znamení, že se to možná děje i vám:
1. Už vás nebaví věci, které jste dřív milovali
Po prožití traumatické události je těžké cítit pozitivní emoce. Proto se váleční veteráni, bývalí vězni nebo vyléčení narkomani obtížněji začleňují zpět do společnosti. Trauma jim brání najít v životě znovu normálnost. Užívání si dřívějších aktivit nepřináší uspokojení. Tahle absence pozitivních zážitků a zapojení do běžného života pak vede k pocitům osamělosti, neklidu a zmatenosti.
2. Bojíte se riskovat
Psychologové zjistili, že čím jistěji se cítíte sami sebou a svým životem, tím jste otevřenější výzvám a novým zkušenostem. Zní to paradoxně, že? Ale pozitivní zážitky a vztahy fungují jako štít proti bolesti z odmítnutí a minimalizují strach z neúspěchu. Lidé s traumatem jsou na tom opačně: bojí se zkusit něco nového, protože nevěří, že mají dost sil na to, aby se s případným neúspěchem vyrovnali. Je to jako chodit po tenkém ledě – stačí malá prasklina a propadnete se do chladné vody osamělosti.
3. Je pro vás těžké být optimistický
Trauma nás může učinit osamělými tím, že omezujeme sami sebe a své možnosti. Zároveň se stáváme méně optimistickými a plnými naděje. Oběti traumat mají tendenci zobecňovat traumatickou zkušenost a vidět svět pesimisticky. To se projevuje jako obviňování sebe sama, pasivní bezmoc a emocionální odstup. A to nás přivádí k dalšímu bodu…
4. Je pro vás těžké se s lidmi sblížit
Lidé, kteří si prošli traumatem, mají problém důvěřovat druhým a znovu se otevřít. Pokud jste se někdy snažili pomoci někomu, kdo zažil trauma, víte, že často se jako první brání popíráním a izolací, což jejich osamělost jen zhoršuje. Ostatní se navíc bojí říct něco špatně a raději mlčí. Tím se ale traumatizovaní cítí ještě víc sami a nepochopeni. Jejich mlčení může být vnímáno jako nezájem nebo odsouzení, což sblížení ještě víc ztěžuje.
5. Cítíte se, jako by vám nikdo nerozuměl
Někdy se cítíme nejvíc sami v místnosti plné lidí, kteří nás milují. Zvlášť když máme pocit, že ať se snaží sebevíc, prostě nám nerozumí. Pocit nepochopení je běžný nejen u obětí traumat, ale u každého, kdo se potýká s psychickými problémy. I když mají ostatní ty nejlepší úmysly, čím víc se snaží a nedaří se jim, tím víc to bolí a zintenzivňuje pocit osamělosti v utrpení.
6. Trauma stále definuje velkou část vašeho života
Není divu, že se cítíme osamělí, když máme pocit, že nám trauma už tolik vzalo: pocit bezpečí, sebeúctu, optimismus a motivaci. Obtížně se posouváme dál, protože trauma definuje velkou část naší identity a života. Neobjasněné symptomy, vyhýbavé chování, emocionální výbuchy – to je jen pár způsobů, jak nás nezpracované trauma ovlivňuje i roky poté, co se zdá, že je všechno za námi.
Ale i to nejhlubší utrpení je jen dočasné. Obklopte se lidmi, kteří vás podpoří. Nebojte se vyhledat odbornou pomoc. Překonáte osamělost, smutek nebo trauma, které vám brání žít plnohodnotný život.
Otevřete se svým blízkým, zjistěte si o traumatu víc a obraťte se na odborníka. Kontakt s lidmi, kteří si prošli podobnými zkušenostmi (například v podpůrné skupině), vám pomůže cítit se méně sami.
Ať už se rozhodnete udělat jakýkoliv malý krok směrem k uzdravení, pamatujte si: jít dál neznamená zapomenout a uzdravit se neznamená, že škoda nikdy nevznikla. Znamená to, že trauma už neovládá váš život, protože jste se s ním naučili žít. Jak moudře řekl Haruki Murakami: „Samozřejmě, že mě život občas děsí. Ale neberu to jako východisko pro všechno ostatní.“