Už odjakživa mi říkají, že jsem tichá. Slyším to od cizích lidí, od kolegů z práce, dokonce i od blízkých přátel. Většinou si s tím hlavu nelámu. Prostě taková jsem, a občas se dokonce přistihnu, že lituju, když mluvím moc. Jako bych ze sebe příliš odhalila, uvědomila si, kolik pozornosti na sebe strhávám, nebo zabrala v místnosti moc místa.
Ticho, které bolí: O samotě v davu a síle mlčení
Ale občas si přeju, abych se svému mlčení postavila a něco řekla. Jenže mi to prostě nejde, a ten správný moment jakoby mi vždycky proklouzne mezi prsty. Pak už je pozdě vyjádřit, co si myslím, a zůstane jen lítost. Často přemýšlím, co vlastně chci říct a hlavně, jak to říct.
Už jsem si zvykla na ty zklamané obličeje kamarádů, když je místo nadšených historek uvítám jen mlčením. Nebo na překvapené výrazy, když se o mně něco dozvědí, protože jsem jim to neřekla hned. Ráda mluvím o věcech objektivně, ale jakmile se to dotkne něčeho osobního, moje mysl se uzavře. Asi by bylo fajn být ta, co má historek na rozdávání, ale takhle je mi to pohodlnější. Nebudu se přetvařovat jen proto, abych se někomu zavděčila. To se prostě musí smířit.
Když slova nejdou ven
Jsou chvíle, kdy si fakticky přeju, aby ze mě ta slova vypadla, ale prostě to nejde. Stává se mi to hlavně v konfliktních situacích. Nejsem ten typ, co zvyšuje hlas, ale moje sestra (zároveň moje nejlepší kamarádka a několik let i spolubydlící) potřebuje ze sebe všechno vykřičet, pořádně se pohádat, aby se zbavila napětí a špatné energie. Jenže na mě to nefunguje. Když jsme se hádaly, zmlkla jsem, stáhla se do sebe a/nebo odešla z místnosti. A ona seděla na gauči připravená vybouchnout, ale neměla na koho.
Nechtěla jsem se s ní hádat, protože jsem si myslela, že to šíří ještě víc špatné energie. Chtěla jsem nás ochránit a dát nám čas se uklidnit, abychom si pak mohly v klidu a upřímně promluvit. Žádné křičení, jen klidné vysvětlení toho, jak se věci mají.
Jednou, když jsme obě s knedlíkem v krku mluvily o tom, že se nám v poslední době moc nedařilo, jsem jí vysvětlila, že mi na ní a na našem vztahu tak moc záleží, že jsem si nechtěla připustit, že nám to neklape. Dělaly jsme všechno spolu, byla to moje nejlepší kamarádka, a přesto jsme se trápily i při těch nejvšednějších věcech. Ale nechtěla jsem vyvolat nějakou velkou hádku, která by nás zničila.
Síla mlčení
A pak mi řekla, s hlasem plným rozpaků, že když se takhle uzavřu, má pocit, že mi na ní vůbec nezáleží. Že naše problémy nejsou dost důležité na to, abych se jimi vůbec zabývala.
Její slova mě zasáhla jako blesk z čistého nebe a zároveň mi zlomila srdce. Aniž bych to tušila, zraňovala jsem toho nejbližšího člověka jen proto, že jsem chtěla ochránit náš vztah. Bylo to hořké zjištění a něco, na co jsem si musela dávat pozor. Zpětně jsem si uvědomila, že můj způsob řešení problémů nebyl zrovna nejlepší, a už vím, že ne každý si moje mlčení vyloží tak jako já.
O rok nebo dva později jsme jely na výlet a cestovaly jsme celých 24 hodin. Cestou zpátky se ke mně sestra najednou otočila, povzdychla si a řekla: „Ty jsi ten nejtišší člověk na světě.“ Skoro se tomu výroku sama zasmála.
Prý jsem nechávala iniciativu všech rozhovorů na ní a odpovídala jsem jen pár slovy nebo jen „hm“.
Vážně? Snažila jsem se vzpomenout, jestli to tak bylo. A pokud ano, proč? Co to o mně říká? Jak se kvůli tomu cítí? Štve ji to? Nebo už se přes to přenesla a jen ji to otravuje? Měla bych se omluvit? Nebo jí to vysvětlit? Ale jak to vysvětlit? Nebo bych prostě měla začít mluvit o něčem jiném? Ale o čem? Nechci říkat něco jen proto, abych něco řekla, teď, když na to upozornila! Nebo by to ukázalo, že se snažím zlepšit? Nebo mám jen špatnou náladu, a proto nemluvím? Ne, jsem v pohodě. Unavená? No jo, byla to dlouhá cesta. Ale ne, cítím se docela normálně. Spokojeně. Let proběhl dobře, spala jsem, filmy, co jsem viděla…
„Vidíš!“ vykřikla a vytrhla mě z myšlenek. „Ani teď nemáš co říct k tomu, co jsem ti právě řekla!“
Tak co jsem udělala? Řekla jsem „hm“ a nakonec jsme se tomu zasmály a zbytek cesty domů si povídala s klukem vedle ní. Získala nového kamaráda a já jsem měla čas… no, přemýšlet. Rozjímat. Ztratit se ve svém vlastním světě. (Vážně, někdy ani nevím, kam se moje mysl zatoulá a čas najednou tak rychle uteče). Chápu, že pro někoho tak neposedného, jako je ona, není zrovna ideální mít za společníka na cestě někoho tak tichého. Zatímco já jsem potřebovala zpracovat všechno, co se kolem mě dělo, protože když cestujete, děje se toho tolik.
Co kdyby…?
Jindy se na sebe zlobím za ty potenciálně promarněné příležitosti, události, lidi a práci. Nechci nic propásnout, ale občas mě moje mlčení brzdí způsobem, který v danou chvíli nedokážu ovlivnit. Snažím se nemyslet na to, co by se stalo, kdyby…, ale občas se mi tyhle myšlenky vkrádají do hlavy a nutí mě přemýšlet, jak by se věci mohly vyvíjet jinak. Ale myslím, že tyhle myšlenky má každý, ne?
Celkově jsem se se svou tichostí smířila. Ráda sedím v pozadí a pozoruju, co se kolem mě děje. Už jen tím se cítím součástí rozhovoru. Pokud si někdo stěžuje, že se s ním o nic nedělím (většinou to jsou lidé, ke kterým nemám blízko), nijak mě to neovlivňuje, protože to nehodlám dělat jen proto, abych se někomu zavděčila. Snažím se nebýt příliš tichá, abych nebyla hrubá, zraňující nebo nepropásla příležitosti, o které bych chtěla usilovat… samozřejmě až si to pořádně promyslím.
Zažili jste někdy situaci, kdy jste bojovali se svým mlčením? Podělte se o to v komentářích!