Už jste se někdy zamysleli nad tím, co ve vztahu skutečně „hojí“ a co „bolí“? Někdy nám připadá, že se točíme v začarovaném kruhu, kde se opakují ty samé hádky a nedorozumění. My jsme se na to podívali zblízka a pro vás jsme vyzpovídali psychologa, aby nám s tím pomohl.
To je blbost! a další jedy ve vztahu: Rozhovor s psychologem o tom, co hojí a co bolí
Dr. Leon F. Seltzer je uznávaný psycholog, profesor a autor populárního blogu Evolution of the Self. Ve své praxi se věnuje především partnerským vztahům a pomáhá párům překonat těžká období. Měli jsme to štěstí, že si na nás udělal čas a podělil se s námi o své postřehy. Co tvoří dobrý vztah? Co je to vlastně to „intelektuální šikanování“ a jak se projevuje v partnerství?
Dřív jsem učil mezioborové kurzy literatury a psychologie. Spousta literárních děl se dá nejlépe pochopit skrze psychologickou analýzu postav, obzvlášť když postavy řeší zásadní vnitřní konflikty. Tehdy jsem si uvědomil, že mě psychologické aspekty literatury zajímají víc než samotná literatura! Také jsem si všiml, že se mi víc a víc studentů svěřuje s osobními problémy, které jim brání ve studiu. Bylo mi jasné, že se do toho nemůžu pouštět bez psychologického vzdělání. A tak jsem si řekl, že i když mě psaní odborných článků a učení baví, kdybych si měl vybrat znovu, šel bych studovat psychologii. No a pak mi došlo, že přece nemusím jen snít, a s odvahou jsem to změnil. A nikdy jsem toho nelitoval. Navíc, moje psaní se mi hodilo i v psychologii, a tak jsem začal psát blog pro Psychology Today. A víte co? Od roku 2008 jsem tam napsal asi 350 článků, které mají přes 18,5 milionu zhlédnutí!
Proč jste se zaměřil zrovna na partnerské vztahy?
Vždycky jsem měl rád výzvy. A upřímně, práce s páry je náročnější (a méně komplikovaná) než individuální terapie. Většina párů vyhledá terapeuta, až když už je vztah hodně poškozený. Přijdou plní vzájemného nepřátelství, připraveni na sebe křičet a kritizovat se za všechno možné. Každý z nich se snaží mě přesvědčit, že má pravdu, a čekají, až se postavím na jejich stranu. Chtějí, aby se ten druhý konečně změnil a oni už nebyli tak nešťastní. Já se ale snažím postavit na stranu obou (nebo ani jednoho!). Chci je naučit, aby si navzájem dokázali porozumět a vcítit se do pocitů toho druhého – pocitů, které si často ani neuvědomují. Musí se naučit přijmout a respektovat svoje rozdíly, které jsou často součástí jejich osobnosti a nedají se změnit (třeba když jeden je extrovert a obviňuje toho druhého z introverze).
Na začátku terapie se často hádají a mluví jeden přes druhého, aniž by se snažili toho druhého poslouchat. Snažím se je vtáhnout do diskuze na úplně jiné úrovni. Definuji jejich problémy tak, jak by je sami nedokázali vidět. Zaměřuji se na pocity a hodnoty, které se skrývají pod neustálými hádkami, i na jejich zranění a zklamání, které se snaží zakrýt hněvem. Je to vždycky výzva, dostat je z toho začarovaného kruhu. Ale je to ohromně uspokojující, když konečně pochopí a začnou si vážit myšlenek, pocitů, přání a potřeb toho druhého.
Mým cílem není jen „zachránit“ jejich vztah, ale pokud je to možné, vybudovat ho znovu, aby mohli začít s novým, spokojenějším vztahem. A zjistil jsem, že jakmile jim pomůžu změnit pohled na toho druhého (což je můj hlavní cíl), dokážou mnohem lépe řešit problémy, které se jim dřív zdály neřešitelné. Někdy je potřeba změnit i chování, ale hlavně se musí naučit přijmout svoje rozdíly a mluvit o nich tak, aby dokázali najít kompromisy, aniž by se cítili, že se musí vzdát sami sebe. Protože žádné řešení nemůže fungovat, pokud se cítí, že musí obětovat svou integritu.
Zmínil jste se o „intelektuálním šikanování“. Můžete to trochu víc vysvětlit?
Intelektuální šikanování je ponižování druhého tím, že využíváte svou inteligenci k tomu, abyste ho donutili cítit se hloupě. A je to stejně zraňující a psychicky ničivé jako fyzické napadání nebo posměch. Někdy dokonce i víc.
Projevuje se intelektuální šikanování i v partnerských vztazích, nebo jen tam, kde existuje intelektuální hierarchie (škola, výzkum)? Jak to souvisí s citovým zneužíváním?
Intelektuální šikanování se může objevit kdekoli – v práci i v těch nejintimnějších vztazích. Existuje spousta způsobů, jak někoho ponížit. Vždycky jde o snižování a zahanbování – snahu, aby se ten druhý cítil méněcenný. A to je samozřejmě forma citového zneužívání. Jen jde o to, co na tom člověku ponižujete – jeho intelekt.
Intelektuální šikanování je pro mě nepřípustné, protože mít vysoké IQ je otázka štěstí. Je to dar, ne něco, čím by se měl člověk povyšovat nad ostatní. Většina lidí nemá nadprůměrnou inteligenci, ale jsou dost chytří na to, aby zvládli svůj život. Dokážou se postarat o své záležitosti, najít si práci a dobře ji vykonávat. To je to, na čem záleží. Nikdo by neměl mít komplexy z toho, že má průměrnou nebo podprůměrnou inteligenci.
Mimochodem, intelektuální šikanování se nejčastěji neobjevuje v romantické fázi vztahu, protože se snažíte tomu druhému zalíbit. Intuitivně víme, že kritizovat inteligenci toho druhého není nejlepší způsob, jak si ho získat. Je intelektuální šikanování samostatný problém, nebo je to symptom jiné poruchy osobnosti (jako je narcismus)? Jak se s tím nejlépe vypořádat?
Intelektuální šikanování samo o sobě není porucha osobnosti. Můžete být intelektuální tyran, aniž byste měli nějaké psychické problémy. Samozřejmě, jde o agresivní chování, které se může projevovat sarkasmem, pasivní agresivitou nebo otevřeným urážením inteligence toho druhého.
Jak to „vyléčit“? Záleží na tom, jestli jde jen o projev nezralosti. Kluci se vyvíjejí později než holky a děti si rády dělají legraci, takže někdy to nemusí být nic víc než dětská hra. Ale často se stává, že intelektuální tyran byl sám šikanovaný, protože byl malý, slabý, neatraktivní nebo nemotorný. A tak se snaží vrátit to těm, kteří se mu posmívali, tím, že využívá svou inteligenci. Pokud v dospělosti stále ponižuje ostatní, aby si zvedl sebevědomí, pak je potřeba řešit jeho vnitřní nejistoty. A to je nejlepší řešit s pomocí odborníka.
V jednom ze svých článků píšete o rozdílu mezi „přijmout něco dovnitř“ a „vzít si něco na sebe“. Můžete to našim čtenářům vysvětlit?
„Přijmout něco dovnitř“ znamená nereagovat na to, co vám ten druhý říká, ale jen tam pro něj být, projevit pochopení a nabídnout podporu. „Vzít si něco na sebe“ znamená, že ten problém berete jako svůj vlastní, navrhujete řešení, o která vás nikdo nežádal, vměšujete se nebo hned vztahujete to, co vám ten druhý řekl, ke své vlastní zkušenosti a strháváte pozornost na sebe. To není dobrý způsob, jak poslouchat, a ani to nesvědčí o tom, že jste schopni být dobrým a soucitným přítelem, který je pro toho druhého jen tak.
Co je nejčastější problém, se kterým se v partnerských vztazích setkáváte? Existuje nějaký zaručený recept na šťastný a zdravý vztah?
Páry si obvykle stěžují na komunikaci. Ale většinou to jde mnohem hlouběji. Například neochota přijmout odlišnosti toho druhého, upřednostňování vlastních potřeb, přílišná majetnickost nebo naopak snaha o přílišnou autonomii, která narušuje potřebné pouto.
Nejlepší způsob, jak vytvořit zdravější a šťastnější vztah, je vycházet ze svého nejlepšího já a naučit se respektovat hodnoty a preference svého partnera a považovat je za stejně důležité jako ty své. Nejde o to, kdo vyhraje a kdo prohraje, když se vaše přání a potřeby liší. Jde o to najít vzájemně přijatelná řešení, která potvrdí, že vztah má budoucnost.
Jak hněv a trauma ovlivňují vztahy?
Problém je nevyřešený hněv a trauma. Protože všechno, co není vyřešeno v minulosti, se nevyhnutelně opakuje – nebo se odehrává – v přítomnosti. A (destruktivní) odehrávání něčeho to sotva vyřeší. Trauma zanechává spoustu emocionálních zbytků, které se můžou ve vztazích projevovat způsobem, který je vážně podkopává a sabotuje.
Zdroje:
Dr. Leon F. Seltzer, Evolution of the Self
Psychology Today