Tak jo, hele, psychoterapie. To je téma, co se tak nějak nenápadně plíží do konverzací, že jo? Už to není jen pro ty, co mají „problém“, ale spíš taková forma péče o sebe, jako když si zajdeš na masáž nebo se naučíš nový jazyk. A hlubinná a dynamická psychoterapie? To je taková ta hlubší potápěčka, co se snaží najít ty starý kostlivce ve skříni a pojmenovat je. Ale žádný strach, není to horor, spíš takový dobrodružství do vlastního nitra.
Co to sakra je ta hlubinná a dynamická psychoterapie?
No, v kostce – snaží se pochopit, jak nás ovlivňují věci, co se staly dávno, často v dětství. Jaký to má dopad na naše chování a vztahy teď a tady. Není to jen o tom, co si pamatujeme, ale i o tom, co je tak nějak „pod povrchem“. Takový to tušení, co nedokážeme pořádně uchopit. A dynamická? Ta zdůrazňuje, že jsme pořád v pohybu, že se vyvíjíme, a že i ty staré věci se můžou změnit.
A co ten přenos a protipřenos? To zní jako z Hvězdných válek!
Jo, trošku scifi název, ale realita je mnohem prozaičtější. Přenos je, když si na terapeuta začneme promítat lidi z našeho života. Chováme se k němu, jako by to byla naše máma, táta, sourozenec… Prostě vidíme v něm někoho jiného. A terapeut to samozřejmě ví, proto se na to dívá z nadhledu a snaží se nám pomoct pochopit, proč to děláme. Protipřenos je zase to, co terapeut cítí vůči nám. Jo, i terapeuti jsou lidi a mají svoje pocity. Důležitý je, aby si je uvědomovali a nenechali se jimi ovlivnit. Protože terapie má být o nás, ne o nich.
Zní to složitě? Možná jo. Ale ve skutečnosti je to spíš taková detektivka, kde se snažíme rozluštit, proč děláme to, co děláme. A když se nám to podaří, tak to může být sakra osvobozující.