Znám to moc dobře. Dny, kdy se člověk cítí jako na trní. Neustálé obavy, co kdyby se stalo tohle, co kdyby tamto… Moje hlava se zacyklí na tom nejhorším a já se cítím jako bych se připravovala na apokalypsu. Šílený, že? Jako by mi ten vnitřní hlas šeptal: „Buď ve stresu, boj se, to je pro tvé dobro!“ Ať už se ta hrozba někdy reálně objeví, nebo ne, ten hlas je neoblomný. Jeho jediný cíl je připravit mě na to nejhorší. A jen na to nejhorší.
Úzkost: Když se strach stane tvým útočištěm
A sakra, proč to vlastně poslouchám? Proč věřím hlasu, co mi tvrdí, že život je jen stres a utrpení? Kdy jsem si začala myslet, že mít neustálé bolesti hlavy nebo křeče v břiše je normální? Proč si myslím, že žít na hraně je jediná možnost? Vždyť to vůbec není pravda!
I přes tu bolest a stres, co mi ten hlas způsobuje, se ho nedokážu zbavit. Naopak, beru jeho rady vážně a řídím se jimi. Hluboko v sobě jsem ale konečně přišla na to, proč mu dovolím, aby mě ovládal:
Úzkost je moje komfortní zóna.
Možná si teď říkáte: „Cože? Jak může být úzkost komfortní? Co je pohodlného na tom být neustále v jednom kole?“
Úzkost jako obranný mechanismus
Podle mě se každý, kdo se potýká s úzkostí, bojí selhání a bolesti. Bojíme se, že se něco pokazí. Bojíme se, že budeme zranitelní. Proto se snažíme neustálým strachem připravit na to nejhorší. Můžeme si přát to nejlepší, ale vždycky musíme počítat s tím nejhorším. Protože když se to stane, nebude to taková rána, ne?
Úzkost funguje jako štít. Když očekávám katastrofu, nebudu tolik překvapená, až přijde. Mám pocit, že jsem se připravila na nevyhnutelnou tragédii a nezblázním se z toho. Nebyla to přece blesk z čistého nebe.
Ironií je, že v devíti případech z deseti se ten nejhorší scénář vůbec nenaplní. A já se i tak cítím mizerně, a to se nic hrozného nestalo.
Pozitivita? To je o hubu!
Všichni kolem mi radí: „Buď pozitivní!“ Jasně, budu pozitivní, budu se těšit na krásný den, políbím své blízké a ráno vyrazím s úsměvem. A pak se dozvím, že se stala hrozná nehoda a oni jsou mrtví. Nebo já umřu. Kdo ví, možná je tohle můj poslední den a ani o tom nevím. Možná bych se měla zamknout doma a nevystrčit nos, abych se ujistila, že se nic nestane…
Víš, bojím se, že ve chvíli, kdy se usměju a ignoruju ten vnitřní hlas, mi život ukáže svou krutou tvář a sebere mi štěstí rychleji, než mrknu. Vždyť život je občas tak krutý a nepředvídatelný, že? Všichni kolem si stěžují na stres, na to, jak je život těžký a nespravedlivý. Lidi sotva platí účty, většina populace žije v chudobě, diskriminace je na denním pořádku. Lidé ztrácejí práci, přátele, rozcházejí se s láskami svého života. Zprávy o bombových útocích a střelbách mi připomínají, jak zlí lidi umí být a že nikdy nevím, kdy přijde tragédie. Takže jak můžu očekávat, že život bude dobrý? Jak se opovažuju myslet si, že se mi nic z tohohle nemůže stát? Nemá smysl se snažit být šťastná, když mi to stejně něco vezme?
Nechám se pohltit negativními zprávami a myslím si, že je hloupé si myslet, že se mi tyhle hrůzy vyhnou. Nemá smysl být pozitivní, stejně se mi to vymstí. Takže se radši držím zpátky, držím se těch škodlivých myšlenek, protože jakmile je pustím, jakmile se zbavím strachu a začnu očekávat něco dobrého, život mě bodne do zad a ukáže mi, jak zlý dokáže být. Naslouchám těm negativním myšlenkám a programuju si mozek, aby jim bezmezně věřil.
Úzkost mě přesvědčuje, že si nezasloužím štěstí a že nemám žádnou kontrolu nad svým životem. Neuvědomuju si, že některé události, jako třeba terorismus, nemůžu ovlivnit, ale nad jinými aspekty života kontrolu mám. Můžu se rozhodnout být šťastná a soustředit se na dobré věci, stejně jako se můžu rozhodnout soustředit se jen na to špatné. Ale soustředit se na to negativní je chytřejší, ne? Radši se ustrachuju k smrti, abych se připravila na to nejhorší, než abych onemocněla z tragédie, kterou jsem nečekala.
Když se na to podívám takhle, nedává to moc smysl, že?
Jak s tím bojovat?
Za prvé, léčit psychickou poruchu sama není dobrý nápad. Pozitivní myšlení nepomůže a problém zázračně nezmizí. Vyhledat odbornou pomoc je sice skvělý krok, ale léčba úzkosti neznamená jen léky a terapii. Znamená to ponořit se do sebe, zjistit, proč věřím tomu, čemu věřím, a proč se cítím tak, jak se cítím. Možná před něčím utíkám, možná mám fobii nebo jsem prožila traumatickou událost. Možná mám kolem sebe toxické lidi, kteří mi posilují úzkostné myšlenky. Možná na začátku ani nevím, proč mám takové obavy a strachy. A to je v pořádku. Trvá to dlouho a vyžaduje to hodně sebereflexe, než zjistím, proč má úzkost takovou moc nad mým životem.
Zkus se seznámit se svým podvědomím. Všímej si svých myšlenek a snaž se vysvětlit, proč tam jsou. Pokud to nedokážeš, zkus zjistit, jaké výhody ti přinese, když budeš naslouchat svým úzkostným myšlenkám. Opravdu stojí za tvoji pozornost? Zaručí ti, že se to, čeho se bojíš, nestane? Můžeš vymyslet nějaká proaktivní řešení, která ti uleví a pomůžou ti cítit se bezpečněji? Pokud nemůžeš nic udělat, zeptej se sama sebe, jestli je skutečně pravděpodobné, že se to stane, a jak se s tím vyrovnáš. Naštěstí se většina věcí, kterých se lidi s úzkostí celý den bojí, nikdy nestane!
A taky je důležitá péče o sebe! Udělej si z ní prioritu. Zasloužíš si to. Nejsi líná. Nejsi sobecká. Neubližuješ nikomu jinému tím, že se o sebe staráš a děláš věci, které tě baví a které ti dělají dobře. Pokud to znamená, že si musíš vzít pár minut pro sebe mimo rodinu a okolní svět, udělej to! Dělej to, co ti dělá dobře, a dělej to pravidelně.
A nakonec si pamatuj, že tvoje pocity jsou platné a tvoje nemoc je skutečná. Nejsi blázen, nebojíš se ničeho, nepřeceňuješ to a nejsi dramatická. Máš skutečnou poruchu, která vyžaduje vícenásobnou léčbu a nezmizí přes noc. Každý občas cítí úzkost nebo nervozitu, takže nikdo nemá právo tě soudit. Nejsi tvoje nemoc. Jsi člověk, který si zaslouží šťastný a naplněný život.
Zdroje (citované článkem neexistují, doplň si zdroje sám)