Úzkost. Ten stín, co se vleče za mnou kamkoliv jdu. Už od malička jsem cítila to zvláštní sevření, to neustálé napětí. Myslela jsem, že jsem jen stydlivka, že z toho vyrostu. Jak mi říkali dospělí. Prostě se překonám, zatnu zuby a ono to přejde. No, nepřišlo.
Úzkost: Stín, který mě pronásleduje
Úzkost, jak říká neurovědec Christian Grillon, je vlastně anticipace bolesti. Bolesti fyzické, ale hlavně té emocionální. A víte co? Podle statistik je mnohem častější než deprese. A co je horší, je dost často spojená se sebevražednými sklony. A to už není žádná legrace.
Když se úzkost stane součástí života
Vzpomínám si, jak mě úzkost doprovázela jako věrný psíček. Do školy, v autobuse, v obchodě, i když jsem zhasla světla a schovala se pod peřinu. A pak přišla ta noc… Bylo mi jedenáct, nastupovala jsem na druhý stupeň. Všechno se zdálo tak cizí, kamarádky se začaly zajímat o kluky a já se topila v hluku vlastní hlavy.
Táta odjel do Kanady a máma, doteď pečlivá a úzkostlivá, se začala chovat divněji. Dneska vím, že měla obsedantně kompulzivní poruchu, ale tehdy jsem to nechápala. Jen jsem viděla, jak se snaží kontrolovat všechno kolem sebe a já se cítila pod jejím tlakem ještě hůř.
Když se úzkost dotkne tvých blízkých
Doma panoval divný režim. Večeřelo se klidně o půlnoci, protože máma musela mít všechno perfektně uklizené. A když už se konečně jedlo, museli jsme spěchat, protože ona hned spěchala do práce. Flexibilita? To pro ni neexistovalo. A já se dusila.
Jednou mi zaskočilo sousto. Chtěla jsem zvracet. Potom jsem nemohla polykat. Řekla jsem mámě, že už nemám hlad, ale ona jen zamračila. A pak se to táhlo. Dny, týdny, měsíce. Vzpomínám si na to jako na nekonečný film hrůzy. Hubla jsem a bála se, že umřu. Protože úzkost ti sebere nejen klid, ale i sílu.
Do školní jídelny jsem přestala chodit. Styděla jsem se, že nezvládnu něco tak jednoduchého jako jíst. Schovávala jsem se na záchodech a brečela. Cítila jsem se naprosto zničená, jako něco, co se nedá opravit.
Jednou v noci mi zavolal táta. Zeptal se mě, proč nejím. Cítila jsem se před ním míň vystrašená. Jen ten jeho klidný hlas mě rozbrečel. Řekla jsem mu, že prostě nemám hlad. „Musíš jíst,“ řekl. „Zkusím to.“ A já se snažila. Každý den. Ale nic nešlo. Jako by mi někdo zašil krk.
Máma chtěla, abych šla k psychologovi. Ale já se bála. Strašně moc. Tak jsme nikam nešly. Vánoce a Velikonoce? Peklo na zemi. Rodinné oslavy, plné jídla a dotazů. Proč nejíš? Mámě se zastavil v puse žvýkaný kousek masa a dívala se na mě přes stůl. „Ona prostě nemá hlad,“ řekla.
Úzkost mě izolovala. Chtěla jsem zmizet a už se nikdy nevrátit. Čím míň jsem jedla, tím míň mi mozek říkal, že mám hlad. Hlad byl pro mě cizí pojem, stejně jako raketové inženýrství.
Celoživotní společník
Nevím, kdy se to zlomilo. Ale úzkost nikdy nezmizí úplně. Zůstává se mnou. Občas se vrací, jen jako malé epizody. Ale i ty mě děsí. Bojím se, že se vrátí ta temná doba.
Úzkost se dá těžko zastavit, ale nenechte ji, aby vás porazila. To si říkám pokaždé, když je to nesnesitelné.
Máte taky úzkost? Jak s ní bojujete? Podělte se o své zkušenosti v komentářích!