Chris si prožila peklo. Doslova. Její příběh je důkazem neuvěřitelné síly, kterou v sobě máme, i když si to sami nemyslíme. Dlouho bojovala s démony v sobě a tahle bitva ji proměnila. Tohle je její cesta, cesta z pekla ven.
Diagnóza nebyla hned. Byla to fuška.
Než Chris dostala první léky, roky chodila na terapie. Clonidin jí pomáhá zvládat úzkosti a spát, Adderall zase s ADD. Jenže ty roky před diagnózou… to byl masakr. Panické ataky ji srazily na kolena a protože nevěděla, co se děje, propadala panice ještě víc. Byla permanentně vyčerpaná, každé ráno bojovala s tím, aby vůbec vstala z postele. Neustálé bolesti hlavy, zad… a spánek? Ten byl plný nočních můr.
Když se ti hroutí svět pod nohama…
Ve škole se Chris nedokázala soustředit. Známky šly dolů vodou, málem propadla. Navíc se spřátelila s dívkou, se kterou to ale vůbec nebylo zdravé. Začala si ubližovat, byla podrážděná a její stravovací návyky se naprosto rozpadly. Dva dny jedla za tři, pak tři dny hladověla. A pořád dokola.
V osmé třídě to málem skončilo tragicky. Chris se pokusila oběsit na šňůrce od mikiny. Naštěstí se nic vážného nestalo, zůstala jí jen jizva. V minulosti napsala i několik dopisů na rozloučení, které ale vždy roztrhala. A protože vztahy s otcem a sestrou nebyly ideální, nechala se úplně ovládnout svou toxickou „kamarádkou“. „Byla jsem tak submisivní, že jsem jí dovolila, aby mi zničila život. Neměla jsem nikoho jiného, jen ji. Učitelé se ke mně nemohli dostat a já nebyla schopná si za posledních pět let vytvořit blízký vztah s nikým,“ vzpomíná Chris.
Světlo na konci tunelu
Ale Chris se nevzdala. Podařilo se jí vymanit z toxického vztahu a začala chodit pěšky ze školy, aby se trochu protáhla. Přemluvila tátu, aby jí dovolil brát léky, a našla v sobě sílu se uzdravit. „Našla jsem v sobě sílu, o které jsem ani nevěděla, že ji mám. Pořád bojuju, ale je to lepší,“ říká Chris.
Co Chris pomáhá? Tipy, které možná pomůžou i vám.
Aby Chris zvládala svou duševní nemoc, používá různé strategie. Když cítí, že na ni jde panika, ptá se sama sebe: Je pro moje pocity nějaký důvod? Dokážu ho identifikovat? Můžu s tím něco udělat? A tohle jsou další tipy, které jí pomáhají:
- „Používám metodu 5-1 smyslů. Vyberete si smysl (zrak, čich atd.) a popíšete, co vnímáte. Například: pojmenujte pět věcí, které slyšíte, a popište ty zvuky. Čtyři věci, které cítíte, tři věci, které chutnáte. Pomáhá to uzemnit se, uklidnit se a zvládat disociaci.“
A co dělat, když se blíží nutkání si ublížit?
- Přiložte si na místo, kde si chcete ublížit, kostku ledu. Bolí to, ale neublíží vám to, což pomáhá.
- Vezměte si fixu a nakreslete si na místo, kde si chcete ublížit, obrázek. (Ne, otrava inkoustem nehrozí, pokud se nedostane do otevřené rány). Odradí vás to od ubližování si (protože nechcete mít inkoust v těle) a navíc si můžete něco nakreslit.
- Zapněte si nějakou hru, která vás zabaví. Zaměstná to mozek i ruce. Stavějte si svět a nepřestávejte, dokud se necítíte lépe.
Zkušenost, která ji posílila.
Celá tahle zkušenost Chris neuvěřitelně posílila a naučila ji spoustu věcí. Založila s přáteli podpůrnou skupinu, kam se můžou obrátit, když je jim nejhůř. Chodí i na terapii. Vyhýbá se toxickým lidem a naučila se pomáhat ostatním, kteří si chtějí ublížit. Chris dokázala najít smysl svého života. A její příběh je důkazem toho, že i když to vypadá beznadějně, vždycky existuje cesta ven.