Znáte ten pocit, když se vám zdá, že i když se snažíte sebevíc, v lásce prostě narážíte? Jako byste měli v sobě naprogramovaný scénář, který se neustále opakuje? Možná je na vině něco, co sahá hlouběji, než si myslíte. Možná je to zraněné srdce z dětství, které ovlivňuje vaše současné vztahy.
Zraněné srdce, zlomené vztahy: Jak trauma z dětství ovlivňuje lásku
„Náš mozek je naprogramovaný na spojení, ale trauma ho přeprogramuje na ochranu.“ Tahle věta možná zní trochu odborně, ale skrývá se v ní obrovská pravda. Zranění z dětství nás totiž naučí bránit se, a to i v situacích, kdy to vůbec není potřeba. A co si budeme povídat, zrovna ve vztazích nám to moc nepomáhá.
Strach z odmítnutí: Vzpomínky, které bolí
Pamatujete si, jaké to bylo, když jste jako děti měli pocit, že na vás rodiče nemají čas? Že nejste dost dobří? Možná vás neustále odháněli a dávali vám najevo, že nejste důležití. Pokud jste místo lásky a tepla cítili odmítnutí, pravděpodobně si ten pocit nesete s sebou i do dospělosti. A co je horší, promítá se to i do vašich romantických vztahů. Možná se neustále bojíte, že vás partner odmítne, že pro něj nejste dost dobří. A víte co? Často si to vsugerujete i tam, kde to vůbec není pravda. Jak se říká, „i kohout někdy kokrhá zbytečně“.
Amy Morin, psychoterapeutka, říká, že lidé s traumatem z odmítnutí mají tendenci interpretovat jakékoli zaváhání partnera jako důkaz toho, že jsou nepřijatelní. Nestihl partner odepsat na zprávu? Hned si myslíte: „Jasně, už mu na mně nezáleží.“ Zní vám to povědomě? Jenže realita může být úplně jiná. Možná má partner jen hodně práce, nebo si potřebuje chvilku pro sebe. Ale vy už máte v hlavě ten starý program a vidíte v tom odmítnutí. Často se to stává, že „vidíme duchy i tam, kde nejsou“.
Opouštění: Když se ztratí pocit bezpečí
S odmítnutím jde ruku v ruce opouštění. Jako děti jsme závislí na rodičích, kteří nám mají zajistit bezpečí. Ale co když právě oni dělají svět nestabilním a nebezpečným? Zažili jste doma zanedbávání, týrání, nebo jste byli hladoví? Když dítě prožívá takové věci, nedokáže to pochopit. A často si to vysvětluje tak, že si nezaslouží žádnou pozornost ani péči. Začne věřit, že svět není hoden jeho důvěry, a ono není hodno světa. Cítí se opuštěné. A to se s ním táhne dál, jako „hůl, co se ohýbá mládí“.
Trauma z opouštění často vede k úzkostnému stylu připoutání. Lidé s tímto stylem se neustále obávají o svou hodnotu ve vztahu a o to, zda s nimi partner vůbec chce být. V extrémních případech může trauma dokonce vést k poruchám osobnosti, jako je hraniční porucha. Strach z opuštění je pro ni typický. I když hraniční poruchou netrpíte, můžete prožívat podobné emoce: vztek, úzkost, strach. Můžete reagovat přehnaně, žárlit, být majetničtí, plakat… Protože jediné, co víte, je, že už nechcete být sami. Víte, „co je v domě, není pro mě“.
Zrada: Rány od těch nejbližších
Snad nejhorší na zraněních z dětství je fakt, že nám je způsobili lidé, kterým jsme věřili. Lidé, kteří nás měli milovat nejvíc na světě, naši superhrdinové. Trauma způsobené někým blízkým, na kom jsme závislí, se nazývá trauma zrady. Byli jste někdy hluboce zrazeni někým, koho jste milovali? Mohlo jít o nevěru rodiče nebo partnera, o ospravedlňování násilného chování, nebo o to, že se rodiče věnovali alkoholu či hazardu místo toho, aby se o vás starali. Děti to často nedokážou přijmout, a tak to potlačují. A to má následky, jako „když se s tím spí, musí se s tím i vstát“.
Lidé, kteří zažili trauma zrady, často oddělují traumatické zážitky od svého vědomí, aby si udrželi vztah s osobou, na které jsou závislí. Po dospění pak mohou pokračovat ve stejných vzorcích chování. Stávají se závislými na druhých, cítí se neschopní být sami a zůstávají v toxických vztazích. Bojí se odejít, bojí se další zrady, a tak si nasazují šťastnou masku a trpí v tichosti.
Toxický stud: Když se stydíte za to, kdo jste
A nakonec, vaše dětství vás mohlo zanechat s ranou toxického studu, s traumatem ponížení. Stalo se vám někdy, že vás rodiče hluboce zahanbili? Že se vám smáli kvůli pubertě, nebo vás zesměšňovali za to, že jste neměli ve škole nejlepší známky?
Abyste přežili pocit studu a ponížení, vyvinuli jste si obranné mechanismy, které používáte dodnes. Dr. Linda Hartlingová popisuje tři strategie, jak se vyrovnat s toxickým studem z dětství: „únik, přibližování se nebo boj proti studu.“ Únik znamená izolaci, skrývání tajemství, nebo stažení se od partnera. Přibližování se může projevovat jako závislost na druhých nebo snaha zavděčit se, stáváte se tím, čím si myslíte, že vás partner chce mít, i když to znamená ztrátu sebe sama. A když bojujete proti studu, můžete se pokusit napadnout ty, kteří vás zahanbují, můžete používat pasivní agresi nebo urážky, abyste zahanbili partnera dřív, než on zahanbí vás. Tyto strategie vám sice mohou pomoci se vyrovnat, ale z dlouhodobého hlediska mohou být pro váš vztah zničující. Protože jak se říká, „kdo se moc brání, ten se moc bojí“.
Ale nezapomeňte: na vás záleží. Děkujeme za přečtení. A do příště!
Giesbrecht, T., & Merckelbach, H. (2009). Betrayal trauma theory of dissociative experiences: Stroop and directed forgetting findings – PubMed. The American Journal of Psychology, 122(3).