V životě se občas zatouláme do temných zákoutí. Míst, kde se zdá, že světlo už nikdy nepronikne. Příběh, který vám dnes přinášíme, je anonymní, ale o to silnější. Je to cesta ztracených a nalezených, příběh o boji s vnitřními démony a o tom, jak se z temnoty zrodila naděje.
Ztracené a nalezené: Anonymní cesta z temnoty k naději
Tento příběh se odehrává v Petalumě, v Kalifornii, ale mohl by se stát kdekoli. Vypráví o mladé ženě, kterou budeme nazývat Anonymní. Deprese jí v posledních letech vzala radost ze života, ale i přesto, v těch těžkých chvílích, nacházela útočiště v knihách. Malý princ, Zlodějka knih, nebo třeba kniha s provokativním názvem Řekla bych ti, že tě miluju, ale pak bych tě musela zabít – příběhy, které ji provázely. A film? Sluníčko s Sandrou Bullock. Prostě obyčejné věci, které ji, v dobrých časech, dělaly šťastnou. Pletení, country hudba, ale i tvrdší žánry jako metal, punk a alternativa – to všechno patřilo do jejího světa. A jídlo? Tacos byly kdysi její nejoblíbenější pochoutkou. Měla sny – dostudovat vysokou, najít lásku. Chtěla být političkou, ale nedávno se to změnilo. „Chci být redaktorkou knih,“ říká. „Mám chronický stres a úzkosti, myslím, že bych byla šťastnější jako redaktorka. Navíc číst za prachy by bylo fakt super, uvidíme.“
OCD, stres a deprese: Temná triáda
Od čtyř let se Anonymní potýká s obsedantně kompulzivní poruchou (OCD). K tomu se přidaly chronický stres a hluboká deprese. Co OCD způsobilo? „Nevím,“ říká. „Prostě se mi začaly objevovat náhodné tiky a stala jsem se extrémní germofobkou.“ Chronický stres byl výsledkem školy. Chtěla mít samé jedničky, aby rodiče nebyli zklamaní. „Dělala jsem spoustu dobrovolnické práce, měla jsem brigádu a chodila jsem na všechny AP a honors kurzy. Všechna ta práce a tlak mě dostaly.“ Deprese se objevila po smrti blízkých. „Začalo to v druháku na střední, když mi nečekaně zemřel učitel francouzštiny. Už jsem se se smrtí setkala, ale nikdy takhle. Mezi sedmou a devátou třídou jsem ztratila čtyři prababičky a pradědečky, ale ti byli nemocní, takže jsem se s tím stihla smířit.“ V roce 2015 se zhroutila. Její nejlepší kamarádka zemřela – byla otrávena svou přítelkyní. „Kdybych tehdy neměla přítele, asi bych se zbláznila. Nevím, co bych si udělala.“ Nejtěžší bylo sedět na pohřbu a uvědomit si, že už ji nikdy neobejme a neuslyší její smích. K tomu se rozešla s přítelem, což ji srazilo ještě hlouběji do deprese.
Bezvýchodnost a cesta ven?
Psychiatr jí doporučil terapii, ale Anonymní na ni nikdy nešla. „Věděla jsem, že mi to nepomůže. Ráda si věci řeším sama a nerada o sobě mluvím, protože mi to připadá jako litování se.“ Užívala Prozac asi čtyři měsíce, ale cítila se z něj ještě hůř. Neustále unavená, spala víc, než by měla. Cítila se provinile a styděla se za sebe. „Moje sebevědomí bylo na bodu mrazu. Přestala jsem dělat věci, které jsem dřív milovala. Ztratila jsem humor a fantazii. Jedla jsem buď málo, nebo moc. A jídlo mi přestalo chutnat, což je divné, protože jsem před pár lety pro jídlo žila.“
Dny plné bojů
Deprese ovlivnila její každodenní život. „Každý den byl boj. Vstát ráno z postele bylo to nejtěžší. Nechtěla jsem čelit realitě, ale nakonec jsem se přinutila vstát, protože moje myšlenky byly nesnesitelné. Celý den jsem se musela rozptylovat, abych vůbec fungovala. Když jsem nic nedělala, okamžitě se mi v hlavě objevovaly špatné myšlenky – že jsem nula, že nejsem dost dobrá a že se nikam nedostanu. Chtěla jsem jen spát, abych si od těch myšlenek odpočinula. Ale bála jsem se noci, protože jsem byla sama se svými myšlenkami. Trvalo mi věčnost, než jsem usnula, protože mi hlava neustále jela na plné obrátky.“
Myšlenky na nejhorší
Anonymní chtěla umřít. Přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby ji srazilo auto. Bála se řídit, protože si nevěřila. Když byla ve stresu, chtěla si vzít hrst prášků a spát navždy. Naštěstí se nikdy o nic nepokusila, protože sebevraždu vnímá jako zbabělost. Její chybou bylo, že si nechala štěstí záviset na příteli. Po rozchodu se jí život obrátil vzhůru nohama. Naštěstí jí pomohla blízká kamarádka. Mohla si s ní kdykoli promluvit a cítila, že jí kamarádka rozumí.
Z hněvu k přijetí
Anonymní se cítila neustále naštvaná. „Ztráta blízkých mě naštvala na svět. Ptala jsem se, proč se to děje zrovna mně a mým blízkým. Připadalo mi to nespravedlivé. Osmnáctiletá holka by neměla chodit na pohřeb kamarádky, to je na hovno.“ Měla pocit, že se všechno sešlo naráz a že nemá čas se z ničeho vzpamatovat. Zlom nastal po smrti učitele a nejlepší kamarádky. Uvědomila si, že počítat věci a mýt si ruce minutu v kuse je zbytečné. I když se stále potýká se stresem a depresí, snaží se s tím bojovat. „Snažím se eliminovat stresové faktory, jako je například včasný odchod z domu a nedělám úkoly na poslední chvíli. Také používám dýchací techniky, abych se uklidnila.“ Chválí se za každý úspěch, ať je jakkoli malý, a učí se nikoho nebrat jako samozřejmost.
Změna perspektivy
Tahle zkušenost ji změnila. „Stala jsem se úplně jiným člověkem. Jsem otevřenější, dobrodružnější a optimističtější. Snažím se vidět i světlé stránky věcí. Chci být šťastná jen tak (být šťastný kvůli něčemu je nebezpečné – štěstí ti můžou vzít během vteřiny). Moje nejlepší kamarádka je šílenec a dělá spoustu srandovních věcí, takže moje motto je ‚co by ji rozesmálo?‘ a snažím se každý den udělat něco, co by ji pobavilo. Také už se nepovažuju za nešťastnou. Naopak, mám štěstí, že jsem potkala tolik skvělých lidí, které jsem milovala a kteří mě změnili k lepšímu.“
Slova pro ty, co bojují
„Neser na sebe. Jen ty můžeš změnit svůj život, ale musíš tu změnu opravdu chtít. Vím, že máš pocit, že se nic nezlepší a že tvá budoucnost vypadá beznadějně. Vím, že už nechceš žít. Taky jsem to zažila a můžu ti upřímně říct, že se to časem zlepší. Vím, že jsi to už slyšel mockrát a že tomu nevěříš, ale je to pravda. Seber odvahu a sílu a věř si, že to zvládneš. Prosím.“
Poselství na závěr
„Nikdy neváhej říct někomu, jak moc ho miluješ, vážíš si ho nebo jak tě těší, že je součástí tvého života. Neuvědomuješ si, jak moc tě bude tížit, až ti ti lidé odejdou a ty budeš litovat, že jsi jim neřekl ‚mám tě rád‘ nebo je neobejmul. Nebere je jako samozřejmost a nemysli si, že máš na všechno dost času. Protože nemáš. A uvědomíš si to, až bude pozdě. Prosím, přestaň se starat o to, co si o tobě myslí ostatní, a nevěnuj pozornost svým komplexům. Život je příliš krátký na to, abys nebyl sám sebou. Bývala jsem strašně nejistá, ale teď jsem v pohodě a dělám si, co chci.“
Příběh Anonymní je smutný, ale jsem ráda, že dokázala svůj život obrátit k lepšímu. Není to snadné, ale doufám, že se jí podaří se z toho dostat. Pomozte mi něco změnit tím, že se podělíte o svůj příběh.