Adaptivní nevědomí je soubor mentálních procesů ovlivňujících úsudek a rozhodování způsobem, který je nepřístupný introspektivnímu vědomí. Toto pojetí nevědomé mysli se objevilo v kognitivní psychologii, ovlivněné, ale odlišné od jiných pojetí, jako je například Sigmund Freud.
Adaptivní nevědomí se od vědomého zpracování odlišuje v řadě ohledů, včetně toho, že je rychlejší, nenucené, více zaměřené na přítomnost a méně flexibilní.
V jiných teoriích mysli je nevědomí omezeno na „nízkoúrovňovou“ činnost, jako je plnění cílů, o nichž bylo rozhodnuto vědomě. Naopak adaptivní nevědomí je považováno za součást „vysokoúrovňového“ poznávání, jako je stanovování cílů.
Podle Freuda si nevědomá mysl uchovávala mnoho duševního obsahu, který je třeba potlačit. Termín adaptivní nevědomí odráží myšlenku, že mnoho z toho, co nevědomí dělá, je pro organismus prospěšné; že jeho různé procesy byly evolucí zefektivněny, aby mohly rychle vyhodnocovat a reagovat na vzorce v prostředí organismu.
Ačkoli výzkumy naznačují, že velká část našich preferencí, postojů a myšlenek pochází z adaptivního nevědomí, subjekty si to samy neuvědomují: nejsou si „vědomy vlastní nevědomosti“. Podávají slovní vysvětlení svých vlastních mentálních procesů – například proč si vybraly jednu věc místo jiné – jako by mohly přímo introspektovat příčiny svých myšlenek a rozhodnutí. V některých experimentech poskytují subjekty vysvětlení, která jsou jasně zaměnitelná, což naznačuje, že introspekce je místo toho nepřímým, nespolehlivým procesem odvozování. Bylo argumentováno, že tato „iluze introspekce“ je základem řady vnímaných rozdílů mezi já a ostatními lidmi, protože lidé těmto nespolehlivým introspekcím důvěřují, když si vytvářejí postoje o sobě, ale ne o ostatních. Nicméně tato teorie mezí introspekce byla velmi kontroverzní a bylo obtížné jednoznačně otestovat, kolik informací jednotlivci získají ze introspekce.