Epenteze

Epenteze vzniká z různých důvodů. Fonootaktika daného jazyka může odradit samohlásky v přestávkách nebo souhláskových shlucích a pro snazší výslovnost může být přidána souhláska nebo samohláska.

Souhláska může být přidána k samostatným samohláskám v přestávce. To je případ spojovacího a rušivého R.

Přemostění souhláskových klastrů

Souhláska může být umístěna mezi souhlásky v souhláskovém shluku, kde je místo artikulace odlišné (např. kde jedna souhláska je labiální a druhá alveolární).

Rozbíjející se souhláskové shluky

Mezi souhlásky může být umístěna samohláska, aby se oddělily.

Epenteze souhlásky, nebo excrescence

Jako historická zvuková změna

Ve francouzštině, /t/ je vloženo v obrácených tázacích frázích mezi sloveso končící samohláskou a zájmeno začínající samohláskou, jako il a (‚má‘) > a-t-il (‚má?‘). Zde není žádná epenthéza z historického pohledu, protože a-t je odvozeno z latinského habet (má), a t je tedy původní sloveso ve třetí osobě. Nicméně je správné nazývat tuto epenthézu při pohledu synchronizovaně, protože moderní základní forma slovesa je a, a psycholingvistický proces je proto přidáním t k základní formě.

Podobným příkladem je anglický neurčitý člen a, který se stává před samohláskou. Ve staré angličtině to bylo ane ve všech pozicích, takže diachronická analýza by viděla, že původní n mizí s výjimkou případů, kdy následující samohláska vyžadovala jeho zachování: an > a. Nicméně synchronická analýza, v souladu s vnímáním většiny rodilých mluvčích, by ji (stejně správně) viděla jako epenthesis: a > an.

V nizozemštině platí, že kdykoli je přípona -er (která má několik významů) připojena ke slovu, které již končí na -r, vloží se mezi ně další -d-. Například zatímco komparativní podoba přídavného jména zoet („sladký“) je zoeter, komparativní zuur („kyselý“) je zuurder a ne *zurer, jak by se očekávalo. Podobně agentské podstatné jméno verkopen („prodat“) je verkoper („prodavač“), ale agentské podstatné jméno uitvoeren („provést“) je uitvoerder („performer“).

Tři krátké slabiky v relikviích se nevejdou do daktylového hexametru kvůli daktylově limitě dvou krátkých slabik, takže první slabika se prodlužuje přidáním dalšího l. Tato výslovnost však často nebyla psána s dvojitým ll a mohla být běžným způsobem vyslovení slova začínajícího v rel- spíše než poetickou modifikací.

V angličtině se často přidává stop souhláska jako přechodový zvuk mezi částmi nosní + frikativní posloupnosti:

Doporučujeme:  Receptor angiotenzinu II typu 1

Omezený počet slov v japonštině používá k oddělení samohlásek epentetické souhlásky. Příkladem toho je slovo harusame (春雨, jarní déšť), což je sloučenina haru a ame, ve které je přidáno /s/ k oddělení koncového /u/ haru a počátečního /a/ ame; všimněte si, že se jedná o synchronickou analýzu (použití současných forem k analýze nepravidelnosti). Pokud jde o diachronickou (historickou) analýzu, vzhledem k tomu, že epentetické souhlásky se v moderní japonštině nepoužívají pravidelně, je možné, že tato epentetická /s/ je pozůstatkem ze staré japonštiny. Je také možné, že OJ /ame2/ byl kdysi vyslovován */same2/, a /s/ není epentetická, ale pouze zachovaná archaická výslovnost. Dalším příkladem je kosame (小雨, lehký déšť).

Některé slovní sloučeniny vykazují epenthetic /w/. Příkladem je slovo baai (場合, situace), což je kombinace ba (場, místo) a ai (合, meet): v některých dialektech se vyslovuje bawai.

Jedna hypotéza tvrdí, že japonština /r/ se vyvinula „jako výchozí, epenthetická souhláska v intervokální poloze“.

Epenteze samohlásky, nebo anaptyxis

Epenteze samohlásky, nebo anaptyxis (ἀνάπτυξις, „růst“ v řečtině), je také známá pod sanskrtským termínem svarabhakti. Některé účty rozlišují mezi „dotěrnými samohláskami“, samohláskovitými zvuky souhlásek jako fonetickým detailem, a pravdivými epenthetickými samohláskami, které jsou vyžadovány fonotaktikou jazyka a akusticky identické s fonemickými samohláskami.

Jako historická zvuková změna

Mnoho jazyků vkládá na konec slova tzv. prop samohlásku, aby se předešlo ztrátě nepovoleného shluku. Tento shluk může vzniknout v důsledku změny ve fonotaktice jazyka tak, že konečné shluky již nejsou povoleny. Něco takového se stalo v sanskrtu, což mělo za následek, že k mnoha slovům byla přidána nová samohláska -i nebo -a.

Další možností je, když změna zvuku smaže samohlásky na konci slova, což je velmi běžná změna zvuku. To může docela dobře způsobit nepřípustné konečné shluky. V některých případech byl problém vyřešen tím, že se rezonantu dovolilo, aby se stal slabičným, nebo se do středu shluku vložila samohláska; např. proto-germánský akraz „field, acre“ > gotický akr (slabičný /r/), ale staroanglický æcer (vložení samohlásky). V galsko-románských jazycích však byla přidána prop samohláska, např. MONSTRU > /monstr/ > /monstrə/ (francouzský montre „watch“ (hodiny)).

Doporučujeme:  Botulismus

Příklady tohoto druhu jsou běžné v mnoha slovanských jazycích, které v dřívějších dobách dávaly přednost otevřeným slabikám (samohláska-konec). Příkladem tohoto druhu je proto-slovanský tvar *gordŭ („město“), do kterého východoslovanské jazyky vložily epenthetickou samohlásku, aby prolomily shluk -rd-, což vyústilo v *gorodŭ, který se v moderní ruštině a ukrajinštině stal город (gorod). Ostatní slovanské jazyky místo toho metatezovaly samohlásku a souhlásku, čímž vzniklo *grodŭ (polský gród, český hrad, srbsko-chorvatský grad).

Jiné příklady existují v moderní perštině, kde se dřívější souhláskové shluky (které existovaly ještě ve střední perštině) pravidelně rozpadají: Střední perský brādar > Moderní perský barādar „bratr“, Střední perský stūn > Raný Nový perský sutūn > Moderní perský (Írán) sotūn „sloup“; ovlivněny jsou i moderní výpůjčky.

Na začátku slova

V západních románských jazycích byla epenthetická samohláska vložena na začátek každého slova, které začínalo /s/ a další souhláska: latinská spatha „meč“ > španělská/portugalská espada, katalánská espasa, starofrancouzská espede > moderní épée.

Příkladem v anglické písni je „The Umbrella Man“, kde metr vyžaduje, aby se „umbrella“ vyslovovala čtyřmi slabikami, um-buh-rel-la, takže „any umbrellas“ má metr ány úmberéllas. Totéž se vyskytuje v písni Umbrella.

Epenteze často rozbíjí shluk souhlásek nebo sekvenci samohlásek, která není povolena fonotaktikou jazyka. Sporadické případy však mohou být méně viditelně motivovány, například warsh ‚wash‘ s extra r v některých variantách americké angličtiny nebo Hamtramck se vyslovuje ‚Hamtramick‘, jako by tam bylo extra i.

Pravidelná nebo polopravidelná epentéza se běžně vyskytuje v jazycích, které používají přípony. Např. snížená samohláska /ɪ/ se vkládá před příponu anglického množného čísla -/z/ a přípona minulého času -/d/ když kořen končí podobnou souhláskou: sklo → brýle /ˈɡlæsʊz/ nebo /ˈɡlɑsː z/; bat → batted /ˈbætæ文d/.

Vokalická epentéza obvykle nastává, když jsou slova vypůjčena z jazyka, který má shluky souhlásek nebo slabičné kody, které nejsou povoleny v jazyce vypůjčení, i když to není vždy příčina.

Jazyky k tomuto účelu používají různé samohlásky, i když schwa je docela běžná, když je k dispozici. Například,

Epenteze se nejčastěji vyskytuje v rámci neznámých nebo složitých souhláskových shluků. Například jméno Dwight se běžně vyslovuje s epenthetickou schwa mezi /d/ a /w/, a mnoho mluvčích vkládá schwa mezi /l/ a /t/ realtoru. Epenteze se někdy používá pro humorný nebo dětský efekt. Například kreslená postavička Méďa Béďa říká „piknikový koš“ pro „piknikový koš“. Další příklad lze nalézt ve skandování anglických fotbalových fanoušků, ve kterém je Anglie obvykle vykreslována jako [ɪŋɡələnd], nebo ve výslovnosti „atlet“ jako „ath-e-lete“. Některé zdánlivé výskyty epenthesis však mají samostatnou příčinu: výslovnost nukleární jako [sic]
vzniká z analogie s jinými -cular words (binokulární, zvláštní, atd.), spíše než epenthesis.

Doporučujeme:  Přístup k sociálním normám

Ve finštině existují dvě epenthetické samohlásky a dvě nativizační samohlásky. Jedna epenthetická samohláska je předcházející samohláska, která se nachází v illativním koncovce -(h)*n, např. maahan, taloon. Druhá je [e], spojující stonky, které byly historicky souhláskové, s jejich koncovkami, např. nim+n → nimen.

Ve standardní finštině nesmí být souhláskové shluky přerušeny epenthetickými samohláskami; cizí slova procházejí souhláskovým smazáním spíše než přidáním samohlásek (např. ranta („břeh“) z germánského pramene). Moderní zápůjčky však nemusí končit souhláskami. I když slovo, například osobní jméno, není zapůjčeno, je potřeba paragogická samohláska, aby se souhláskové písmeno končící slovem spojilo. Samohláska je /i/, např. (Inter)net → netti, nebo v případě osobního jména Bush + -sta → Bushista „o Bushovi“.

Finština má morénové souhlásky, z nichž L, H a N jsou v tomto případě zajímavé. Ve standardní finštině jsou tyto mírně zesíleny, když předchází souhláska ve středovém shluku, např. -hj-. Některé dialekty, jako Savo a Ostrobothnian, používají místo toho epentézu, používají předchozí samohlásku ve shlucích typu -lC- a -hC-, a v Savo, -nh-. (Ve finské lingvistice je tento jev často označován jako švaa; stejné slovo může také znamenat schwa, ale ve finštině to není foném, takže obvykle nehrozí nebezpečí záměny.) Například Pohjanmaa „Ostrobothnia“ → Pohojammaa, ryhmä → ryhymä, a Savo vanha → vanaha. Výsledkem mohou být dvojznačnosti: salmi „strait“ vs. salami. (Výjimkou je, že v Pohjanmaa, -lj- a -rj- se stanou -li- a -ri-, respektive, např. kirja → kiria. Také v malé oblasti v Savu se samohláska /e/ používá ve stejné roli.)