Eskalace konfliktu popisuje vystupňování konfliktu na destruktivnější, konfrontačnější, bolestivější nebo jinak „méně příjemnou“ úroveň; zejména se zabývá tím, jak lze osoby nebo síly v konfliktu ovládnout nebo potlačit. V teorii systémů je tento druh chování modelován jako pozitivní zpětná vazba. Opačným procesem je proces deeskalace
Slovo eskalace se sice používalo již v roce 1938, ale během studené války ho zpopularizovaly dvě významné knihy: O eskalaci (Herman Kahn, 1965) a Eskalace a jaderná varianta (Bernard Brodie, 1966). V těchto kontextech se vztahoval zejména na válku mezi dvěma státy se zbraněmi hromadného ničení – studenou válku.
Eskalace konfliktu má ve vojenském konfliktu taktickou roli a často je formalizována explicitními pravidly nasazení. Vysoce úspěšné vojenské taktiky využívají určitou formu eskalace konfliktu; například kontrola reakční doby protivníka umožňuje taktikovi pronásledovat nebo chytit protivníka do pasti. Tento přístup zastávali Napoleon, Heinz Guderian i Sun Tzu; ten jej však rozpracoval do abstraktnější podoby a navíc tvrdil, že vojenská strategie spočívá v minimalizaci eskalace a diplomacie v její eliminaci.
„Kontinuum sil“ námořní pěchoty Spojených států (viz MCRP 3-02B)
dokumentuje fáze eskalace konfliktu v boji u typického subjektu. Jsou to:
Subjekt reaguje na slovní příkazy a poslouchá je. Zdrží se boje zblízka.
Subjekt se brání slovním povelům, ale při kontaktu s kontrolními přístroji se okamžitě podřídí povelům. Zdržuje se boje zblízka.
Zpočátku se subjekt fyzicky brání příkazům, ale lze ho přimět k podřízení se technikám podřizování se; mezi ně patří chvaty, omračující údery měkkou rukou a techniky vyvolávající bolest manipulací s klouby a tlakovými body.
Neozbrojený subjekt fyzicky napadne svého protivníka. Může být ovládán určitými obrannými taktikami, včetně bloků, úderů, kopů, postupů zvýšeného podřízení se bolesti, bloků a úderů údernými zbraněmi.
Dotyčný má zbraň a pravděpodobně někoho zabije nebo zraní, pokud nebude pod kontrolou. To je možné pouze smrtícím násilím, k čemuž je pravděpodobně zapotřebí střelné nebo palné zbraně.
Předcházení eskalaci konfliktu
Teorie míru a konfliktů se zaměřuje především na omezení eskalace konfliktů nebo na vytvoření postoje, který by v budoucnu takovým konfliktům zabránil, a naopak na nastolení míru. Velká část nenásilných řešení konfliktů však zahrnuje eskalaci konfliktu v podobě protestů, stávek nebo jiných přímých akcí.
Mohandás Gándhí, významný teoretik nenásilí, to dokázal pomocí satjágrahy:
Tímto způsobem eskalace se Gándhí vyhnul technologické eskalaci a ukázal vládnoucím, že:
Sám Gándhí všechny tyto údaje neupřesnil.
Pozdější teoretička Carol Mooreová zkoumala a popisovala Gándhího metody z hlediska teorie systémů. Jay Forrester a Donella Meadowsová vypozorovali, že lidé v krizi často v první fázi tlačí dvanáct pákových bodů směrem k eskalaci a poté, když odpor zeslábne a není možné udržet status quo, eskalaci omezí[cit. dle potřeby].