Exkomunikace

Vyobrazení exkomunikace papeže Řehoře IX.

Exkomunikace je forma společenského trestu náboženského odsouzení, které se používá k odepření, pozastavení nebo omezení členství v náboženské komunitě. Slovo znamená vyřazení [někoho] z přijímání. V některých náboženstvích zahrnuje exkomunikace duchovní odsouzení člena nebo skupiny. Exkomunikace může zahrnovat vyhnání, vyhýbání se a zostuzování v závislosti na náboženství, přečinu, který způsobil exkomunikaci, nebo pravidlech nebo normách náboženské komunity.

Biblickým základem exkomunikace je Matouš kapitola 18, verš 17. V této pasáži je uraženému členu církve od Krista přikázáno, aby osobně konfrontoval údajného pachatele s jeho domnělým hříchem, a pokud nečiní pokání, aby podal obžalobu podruhé před svědky. Pokud případ nebyl vyřešen, v tomto okamžiku má uražený člen případ předložit jurisdikční církvi (kde je obviněný členem). Příslušná církev pak má případ posoudit a provinilá strana (buď žalobce nebo obviněný) je povinna činit pokání a smířit se. Odmítnutí „vyslechnout“ církev, tedy církevní rozsudek, je posledním krokem před tím, než má být pachatel považován za „pohana a publikána“. V 1. Korintským kapitole 5 je muž exkomunikován církví v Korintu za sexuální nemravnost (incest). Ve 2. Korintským je muž, který učinil pokání a utrpěl trest „způsobený mnohými“, navrácen církvi.

V Epištole Římanům 16:17 Pavel píše, aby „označil ty, kteří působí rozpory v rozporu s učením, kterému jste se naučili, a vyhýbáte se jim“. Také v 2. Janovi vv. 10 & 11 spisovatel radí věřícím, že „kdo přestoupí a nezůstane v učení Kristově, nemá Boha. Kdo zůstává v učení Kristově, má Otce i Syna. Přijde-li k vám někdo a nepřinese-li toto učení, nepřijímejte ho do svého domu [οικιαν, příbytku ani příbytku, ani „chovanců domu“ (rodiny)], ani mu nepřikazujte Boží rychlost; neboť kdo mu přikazuje Boží rychlost, podílí se na jeho zlých skutcích“.

Křesťanské církve praktikují exkomunikaci po 2000 let. Starověká díla, která se o toto téma zajímají, jsou pojednání Johna Owena o exkomunikaci a církevní disciplíně (dostupné online) a Jonathan Edwards, Příroda a konec exkomunikace (také dostupné online).

Chcete-li si poslechnout audio kázání na téma zacházení s exkomunikanty, navštivte www.sermonaudio.com a napište „Jak se křesťané chovají k exkomunikantům“.

V římskokatolickém kanonickém právu je exkomunikace vyslovením nedůvěry, a tedy „lékařským trestem“, který má osobu vyzvat ke změně chování nebo postoje, k pokání a návratu k plnému společenství. Není to „trest odčinění“, který má za cíl učinit zadostiučinění za křivdy spáchané, tím méně pouze „trest pomstychtivý“, který má pouze trestat.

Exkomunikace může být buď latae sententiae (automatická, vzniklá v okamžiku spáchání trestného činu, za který kanonické právo ukládá tento trest); nebo může ferendae sententiae (vzniklá pouze tehdy, když byla uložena legitimním nadřízeným nebo prohlášena za trest církevního soudu).

Exkomunikovaní katolíci jsou stále katolíky a zůstávají vázáni povinnostmi, jako je účast na mši, i když jim je zakázáno přijímat eucharistii a aktivně se účastnit liturgie (čtení, přinášení obětí atd.). Jejich společenství s církví je však považováno za vážně narušené. Navzdory tomu jsou vyzýváni, aby si zachovali vztah s církví, protože cílem je povzbudit je k pokání a návratu k aktivní účasti na jejím životě.

Exkomunikovaným osobám je zakázáno účastnit se liturgie v ministerské funkci (například jako čtenář, pokud jde o laickou osobu, nebo jako diákon nebo kněz, pokud jde o duchovního) a přijímat eucharistii nebo jiné svátosti, ale není jim zakázáno se jich účastnit (například exkomunikovaná osoba nesmí přijímat eucharistii, ale není jí zakázáno účastnit se mše). Je jim také zakázáno vykonávat jakýkoli církevní úřad nebo podobně. Pokud byla exkomunikace uložena nebo vyhlášena, následují přísnější účinky, jako je povinnost ostatních zabránit exkomunikované osobě jednat v ministerské funkci v liturgii nebo, pokud se to ukáže jako nemožné, pozastavit liturgickou službu a neplatnost aktů církevní správy ze strany exkomunikované osoby.

V katolické církvi je exkomunikace obvykle vyřešena prohlášením pokání, vyznáním víry (pokud se provinění týkalo kacířství) nebo obnovením poslušnosti (pokud to byla relevantní část provinění) ze strany exkomunikované osoby a zrušením cenzury (rozhřešení) knězem nebo biskupem, který je k tomu oprávněn. „Rozhřešení může být pouze na vnitřním (soukromém) fóru nebo také na vnějším (veřejném) fóru podle toho, zda by byl dán skandál, pokud by byla osoba soukromě zproštěna viny a přesto veřejně považována za nekajícnou.“ Vzhledem k tomu, že exkomunikace vylučuje z přijímání svátostí, rozhřešení z exkomunikace je vyžadováno předtím, než může být dáno rozhřešení z hříchu, který vedl k odsouzení. V mnoha případech se celý proces odehrává při jediné příležitosti v soukromí zpovědnice. U některých závažnějších nepravostí je rozhřešení z exkomunikace vyhrazeno biskupovi nebo jinému obyčejnému nebo dokonce papeži. Ti mohou pověřit kněze, aby jednal jejich jménem.

Před Kodexem kanonického práva z roku 1983 existovaly dva stupně exkomunikace: exkomunikace byla buď vitandus (ostatní katolíci se jí vyhýbali, doslova se jí „vyhýbali“), nebo tolerant (tolerovaný, umožňující katolíkům nadále mít obchodní a sociální vztahy s exkomunikovanou osobou). Toto rozlišení již neplatí.

Ve středověku byly formální akty veřejné exkomunikace někdy doprovázeny obřadem, při němž se zvonilo (jako u mrtvých), kniha evangelií byla zavřena a svíčka uhašena – odtud idiom „odsoudit zvonem, knihou a svíčkou“. Takové obřady se dnes nekonají, ale účinek je stejný.

Interdikt je cenzura podobná exkomunikaci. Také vylučuje z ministerských funkcí při veřejných bohoslužbách a z přijímání svátostí, ale ne z výkonu správy věcí veřejných.

Ve východních pravoslavných církvích je exkomunikace vyloučením člena z eucharistie. Nejedná se o vyloučení z církví. K tomu může dojít z takových důvodů, jako že se v daném roce nepřiznal; exkomunikace může být také uložena jako součást období pokání. Obvykle se tak děje s cílem navrátit člena k plnému přijímání. Pravoslavné církve mají prostředky k vyloučení, a to vyhlášením klatby, ale ta je vyhrazena pouze pro činy vážného a nenapravitelného kacířství. Moskevský patriarchát tímto způsobem prohlásil Sergia Bulgakova za kacíře, protože jeho výroky o Sancta Sofia jsou něco jako čtvrtý rozměr Trojice.

Kromě toho existuje jen malá shoda. Mnoho luteránských denominací funguje na základě předpokladu, že celý sbor (na rozdíl od samotného pastora) musí učinit příslušné kroky pro exkomunikaci, a ne vždy existují přesná pravidla, a to až do té míry, že jednotlivé sbory často stanoví pravidla pro exkomunikaci laiků (na rozdíl od duchovních). Například církve mohou někdy požadovat, aby se hlasovalo při nedělních bohoslužbách; některé sbory požadují, aby toto hlasování bylo jednomyslné.

Luteránský proces, i když se používá jen zřídka, vytvořil v posledních letech neobvyklé situace díky svému poněkud demokratickému procesu exkomunikace. Jedním z příkladů byla snaha nechat sériového vraha Dennise Radera exkomunikovat ze své denominace (Evangelická luteránská církev v Americe) jednotlivci, kteří se snažili „lobbovat“ Raderovy kolegy z církve, aby hlasovali pro jeho exkomunikaci.

Anglikánská církev nemá žádné specifické kánony ohledně toho, jak a proč může být člen exkomunikován, i když existují kánony ohledně toho, jak má být s těmi, kteří byli exkomunikováni, církví zacházeno. Exkomunikace je vnímána jako extrémní opatření a velmi zřídka používána. Například duchovní byl exkomunikován v roce 1909 za to, že zavraždil čtyři farníky.[citace nutná]

Episkopální církev Spojených států amerických

ECUSA je v anglikánském společenství a sdílí mnoho kánonů s anglikánskou církví, které by určovaly její politiku exkomunikace. O exkomunikacích se nevedou žádné centrální záznamy, protože k nim dochází tak zřídka[citace nutná]. V květnu 2000 byl muž, který publikoval velmi kritické poznámky o církvi a některých jejích členech v malém místním plátku, mnoho z nich o progay postoji, který církev zaujala, exkomunikován za „pokračující snahy napadnout tuto farnost a její členy“.[citace nutná]

V reformovaných církvích byla exkomunikace obecně vnímána jako vyvrcholení církevní disciplíny, což je jeden ze tří znaků církve. Westminsterská zpověď víry ji vnímá jako třetí krok po „napomenutí“ a „vyloučení ze svátosti večeře Páně na určitou dobu“. Přesto John Calvin ve svých Institutech křesťanského náboženství tvrdí, že církevní cenzura „neposílá ty, kteří jsou exkomunikováni, do věčné záhuby a zatracení“, ale je určena k vyvolání pokání, smíření a navrácení do společenství. Calvin poznamenává, „ačkoli nám církevní disciplína neumožňuje být ve známých a intimních vztazích s exkomunikovanými osobami, přesto bychom měli všemi možnými prostředky usilovat o jejich přivedení do lepší mysli a navrácení do společenství a jednoty církve“.

Nejméně jeden moderní reformovaný teolog tvrdí, že exkomunikace není posledním krokem v disciplinárním řízení. Jay E. Adams tvrdí, že při exkomunikaci je pachatel stále považován za bratra, ale v posledním kroku se stávají „pohany a výběrčím daní“ (Matouš 18:17). Adams píše: „Nikde v Bibli není exkomunikace (odstranění ze společenství Pánova stolu, podle Adamse) postavena na roveň tomu, co se děje v kroku 5; spíše se krok 5 nazývá „odstranění ze středu, předání Satanovi“ a podobně.“

Bývalý rektor a teolog Yaleovy univerzity Jonathan Edwards ve svém pojednání nazvaném „Příroda a konec exkomunikace“ pojednává o exkomunikaci jako o „vyvedení ze společenství Pánova stolu“. Edwards tvrdí, že „Zvláště je nám zakázáno spojovat se s (exkomunikanty) v takové míře, jako je tomu v tom, že jsou našimi hosty u našich stolů, nebo že jsou jejich hosty u jejich stolů; jak je to patrné v textu, kde je nám přikázáno, abychom s nimi neměli společnost, ne abychom nejedli“. Edwards trvá na svém: „Že to respektuje nejedení s nimi u Pánovy večeře, ale běžné stravování, je patrné ze slov, že zde zakázané stravování je jedním z nejnižších stupňů udržování společnosti, které jsou zakázány. S takovým se nestýkejte, praví apoštol, ne abyste nejedli – jako spíš ne v tak nízké míře, abyste jedli s ním. Ale jíst s ním u Pánovy večeře, to je ten nejvyšší stupeň viditelného křesťanského přijímání. Kdo může předpokládat, že to apoštol myslel takto: Mějte se na pozoru a nemějte společnost s člověkem, ne ani tak ne jako v nejvyšším stupni přijímání, které můžete mít? Kromě toho apoštol zmiňuje toto jedení jako způsob, jak si udržet společnost, kterou by však mohli držet s pohany. Říká jim, aby se nemazlili s smilníky. Potom jim sdělí, že nemá na mysli smilníky tohoto světa, to jest pohany; ale, praví, „jestliže by někdo, kdo se nazývá bratrem, byl smilníkem, atd. s takovým by se nemazlil, ne nejíst.“ Tím je nejzřetelnější, že apoštol nemá na mysli jedení u stolu Páně; neboť tak by se nemusili stýkat s pohany, o nic víc než s osobou exkomunikovanou.“

Když byli věřící anabaptisty pokřtěni a přijati do církve, bylo to nejen jako symbol očištění od hříchu, ale také jako veřejný závazek ztotožnit se s Ježíšem Kristem a přizpůsobit svůj život učení a příkladu Ježíše, jak je chápána církví. Prakticky to znamenalo, že členství v církvi s sebou neslo závazek snažit se žít podle norem křesťanského chování široce zastávaných anabaptistickou tradicí.

V ideálu disciplína v anabaptistické tradici vyžaduje, aby církev konfrontovala notoricky chybujícího a nekajetného člena církve, nejprve přímo ve velmi malém kruhu, a pokud nepřijde žádné řešení, rozšiřovala kruh v krocích nakonec tak, aby zahrnoval celou církevní kongregaci. Pokud chybující člen trvá bez pokání a odmítne i napomenutí kongregace, je tato osoba exkomunikována nebo vyloučena z členství v církvi. Vyloučení z církve je uznáním kongregace, že se tato osoba oddělila od církve prostřednictvím svého viditelného a nekajetného hříchu. To se děje zdánlivě jako poslední možnost, jak ochránit integritu církve. Když k tomu dojde, očekává se, že se církev bude nadále modlit za vyloučeného člena a bude usilovat o jeho navrácení do svého společenství. Původně neexistovalo žádné vlastní očekávání, že se vyloučenému členovi bude vyhýbat (zcela zpřetrhat všechny vazby s ním), nicméně rozdíly týkající se právě této otázky vedly k počátečnímu rozkolu mezi různými anabaptistickými vůdci a těmi, kteří je následovali.

Jakob Ammann, zakladatel amišské sekty, věřil, že vyhýbání se těm, kteří jsou pod zákazem, by mělo být systematicky praktikováno mezi švýcarskými anabaptisty, jak tomu bylo na severu a jak bylo nastíněno v Dordrechtově zpovědi. Ammannova nekompromisní horlivost ohledně této praxe byla jedním z hlavních sporů, které vedly k rozkolu mezi anabaptistickými skupinami, které se staly amiši a těmi, které byly nakonec nazývány menonity. V poslední době se umírněnější amišské skupiny staly méně přísnými ve svém uplatňování exkomunikace jako disciplíny. To vedlo k rozštěpení v několika komunitách, příkladem čehož je Swartzetrubský amiš, který se oddělil od hlavního sboru starého řádu amišů, protože ten praktikoval zrušení zákazu pro členy, kteří později vstoupili do jiných církví. Obecně platí, že Amišové budou exkomunikovat pokřtěné členy za nedodržování jejich Ordnungu (církevních pravidel), jak je vykládán místním biskupem, pokud dojde k určitému opakovanému porušení Ordnungu.

Exkomunikace mezi amiši Starého řádu má za následek vyhýbání se nebo Meidung, jejichž závažnost závisí na mnoha faktorech, jako je rodina, místní komunita i typ amišů. Některé amišské komunity se přestávají vyhýbat po jednom roce, pokud daná osoba později vstoupí do jiné církve, zejména pokud se jedná o jinou mennonitskou církev. V nejpřísnějším případě je ostatním členům kongregace zakázán téměř veškerý kontakt s exkomunikovaným členem včetně sociálních a obchodních vazeb mezi exkomunikantem a kongregací, někdy dokonce manželský kontakt mezi exkomunikantem a manželem setrvávajícím ve kongregaci nebo rodinný kontakt mezi dospělými dětmi a rodiči.

V mennonitské církvi je exkomunikace vzácná a provádí se pouze po mnoha pokusech o smíření a na někom, kdo flagrantně a opakovaně porušuje normy chování, které církev očekává. Příležitostně je exkomunikace prováděna také proti těm, kteří opakovaně zpochybňují chování církve a/nebo kteří se také upřímně rozcházejí s církevní teologií, i když téměř ve všech případech odpůrce opustí církev dříve, než je třeba se dovolávat nějaké kázně. V obou případech se církev pokusí o smíření s členem v soukromí, nejprve jeden na jednoho a pak s několika církevními vůdci. Pouze v případě, že pokusy církve o smíření jsou neúspěšné, sbor formálně zruší členství v církvi. Členové církve se obvykle modlí za vyloučeného člena.

Některé regionální konference (mennonitský protějšek diecézí jiných denominací) mennonitské církve jednaly tak, aby vyloučily členské kongregace, které otevřeně přijímaly homosexuály bez celibátu jako členy. Tento vnitřní konflikt týkající se homosexuality byl také tématem pro jiné umírněné denominace, jako jsou američtí baptisté a metodisté.

Praxe mezi mennonitskými kongregacemi Starého řádu je spíše po vzoru amišů, ale možná méně přísná typicky. Člen Starého řádu, který neuposlechne Ordnung (církevní nařízení), se musí setkat s představiteli církve. Pokud je církevní nařízení porušeno podruhé, dochází v církvi ke zpovědi. Ti, kteří se odmítnou zpovídat, jsou exkomunikováni. Avšak po pozdější zpovědi bude člen církve znovu dosazen. Exkomunikovaný člen je zařazen pod zákaz. Tato osoba nemá zakázáno jíst s vlastní rodinou. Exkomunikované osoby mohou mít stále obchodní jednání s členy církve a mohou udržovat manželské vztahy s manželským partnerem, který zůstává členem církve.

Separatisté, komunální a soběstační Hutterité také používají exkomunikaci a vyhýbání se jako formu církevní disciplíny. Vzhledem k tomu, že Hutterité mají společné vlastnictví zboží, účinky exkomunikace by mohly způsobit těžkosti vyloučenému členovi a rodině, kteří by je opustili bez příjmu ze zaměstnání a hmotného majetku, jako je domov. Nicméně, často jsou učiněna opatření, která poskytují hmotné výhody rodině opouštějící kolonii, jako je automobil a nějaké přechodné fondy na nájem, atd. Jedna hutteritská kolonie v Manitobě (Kanada) měla vleklý spor, když se vedoucí představitelé pokusili vynutit odchod skupiny, která byla exkomunikována, ale nechtěla odejít. Asi tucet žalob v Kanadě i ve Spojených státech bylo podáno mezi různými hutteritskými frakcemi a koloniemi ohledně exkomunikace, vyhýbání se, legitimity vedení, společných vlastnických práv a spravedlivého rozdělení společného majetku, když se frakce oddělily.[citace nutná]

Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů

Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů („Církev LDS“; viz také mormoni) praktikuje exkomunikaci (stejně jako menší sankce soukromého právního zástupce a opatrnosti, neformální podmínečné propuštění, formální podmínečné propuštění a vyloučení) jako tresty pro ty, kteří se dopustí vážných hříchů, pro ty, kteří významně poškozují jméno nebo morální vliv církve a pro ty, kteří jsou hrozbou pro ostatní členy.

Podle Církevní příručky instrukcí je účelem církevní kázně (1) spasit duše provinilců, (2) chránit nevinné a (3) chránit čistotu, integritu a dobré jméno církve. Exkomunikace je obecně vyhrazena pro to, co je považováno za nejzávažnější hříchy, včetně páchání závažných zločinů, jako jsou vraždy nebo zneužívání dětí a incest; páchání cizoložství, polygamie nebo homosexuálního chování; odpadlictví od víry, potraty, vyučování falešných doktrín nebo otevřené kritiky vůdců LDS. Revize Církevní příručky instrukcí z roku 2006 uvádí, že vstup do jiné církve je také exkomunikovatelný trestný čin, nicméně pouhá návštěva jiné církve nepředstavuje odpadlictví od víry.

Jako menší trest mohou být Svatí posledních dnů vyloučeni, což nezahrnuje ztrátu členství v církvi. Jakmile jsou lidé vyloučeni, nesmějí přijímat svátosti nebo vstupovat do chrámů LDS, ani nesmějí pronášet modlitby nebo kázání na církevních shromážděních, ačkoli vyloučené osoby mohou navštěvovat většinu LDS funkcí a je jim dovoleno nosit chrámové oděvy, platit desátky a obětiny a účastnit se církevních vyučování, pokud se chovají spořádaně. Za menší hříchy nebo v případech, kdy se hříšník jeví jako skutečně kající, mohou být jednotlivci na určitou dobu podmínečně propuštěni, během níž další hřích bude mít za následek vyloučení nebo exkomunikaci.

Rozhodnutí o exkomunikaci nositele kněžství Melchizedek je obecně záležitostí vedení kolektivu, které se skládá z několika místních oddělení. Exkomunikace se uskutečňují pouze po formálním „církevním disciplinárním sboru“. Dříve se nazývaly „církevním soudem“, rady byly přejmenovány, aby se nemluvilo o vině a místo toho se zaměřily na pokání. V disciplinárním sboru předsedá prezidenství kolektivu a Nejvyšší radě kolektivu. Až šest z dvanácti členů vrchního sboru má za úkol rozdělit se napůl mezi zastupování dotyčného člena a církev jako celek, aby se „předešlo urážce nebo nespravedlnosti“. Člen je pozván k účasti, ale sbor může pokračovat i bez něj. Členové vrchního sboru se opět radí s prezidentem kolektivu, ale rozhodnutí o tom, která disciplína je nutná, je pouze na prezidentovi kolektivu. Proti tomuto rozhodnutí je možné se odvolat ke světovým představitelům církve.

U žen a u mužských členů, kteří nejsou zasvěceni do kněžství Melchizedek (typicky dospívající), biskup (vedoucí oddělení) určuje, zda je exkomunikace nebo menší sankce oprávněná. Dělá to po konzultaci se svými dvěma rádci, biskup činí rozhodnutí v duchu modlitby a jeho rádci rozhodnutí ratifikují. Proti rozhodnutí biskupa se lze odvolat k vedení kůlu.

Následující seznam proměnných slouží jako obecný soubor pokynů pro případy, kdy může být odůvodněna exkomunikace nebo menší opatření, počínaje těmi, u nichž je pravděpodobnější, že povedou k přísnému postihu.

Ti, kteří jsou exkomunikováni, ztrácejí své církevní členství a právo podílet se na svátosti. Oznámení o exkomunikaci mohou být zveřejněna – zejména v případech odpadlictví, kdy by členové mohli být uvedeni v omyl – ale konkrétní důvody jednotlivých exkomunikací jsou obvykle drženy v tajnosti a jsou zřídka zveřejňovány.

Osoby, které byly exkomunikovány, mají obvykle povoleno účastnit se církevních shromáždění, ale účast je omezená. Nemohou nabízet modlitby za sbor, přednášet atd., nemohou vstupovat do chrámů LDS, nosit chrámový oděv nebo odvádět desátky. Exkomunikovaní členové mohou být po čekací době a upřímném pokání znovu pokřtěni, jak soudí řada rozhovorů s církevními představiteli.

Někteří kritici [přisuzování nutnosti] obvinili, že vůdci LDS využili hrozby exkomunikace k umlčení nebo potrestání členů LDS a výzkumníků, kteří nesouhlasí se zavedenou politikou a doktrínou, nebo kteří studují nebo diskutují o kontroverzních tématech, nebo kteří mohou být zapojeni do sporů s místními, zainteresovanými vůdci nebo obecnými autoritami. Pozoruhodným případem týkajícím se výzkumníků je tzv. šesté září.

Nicméně, LDS politika diktuje, že místní představitelé jsou zodpovědní za exkomunikaci, bez vlivu generálního církevního vedení, argumentovat touto politikou je důkaz proti systematickému pronásledování učenců.

Svědkové Jehovovi praktikují něco podobného exkomunikaci, používají termín „vyloučení“ v případech, kdy, jak se věří, člen nekajícně spáchal jeden nebo více z několika doložených „vážných hříchů“.

Když se člen přizná nebo je obviněn z vážného hříchu, vytvoří se soudní komise složená nejméně ze tří starších. Tato komise vyšetří případ a určí rozsah spáchaného hříchu. Pokud je dotyčná osoba shledána vinnou z trestného činu vyloučení, komise pak na základě postoje dotyčné osoby a „skutků odpovídajících pokání“ (Skutky 26:20
) rozhodne, zda má být dotyčná osoba považována za kající se. Mezi „skutky“ může patřit snaha napravit křivdu, omluva všem uraženým osobám a dodržování dřívějšího právního zástupce. Pokud je dotyčná osoba shledána vinnou, ale kající se, není vyloučena, ale je formálně pokárána a jsou jí uložena omezení, která vylučují dotyčnou osobu z různých činností, jako je přednášení rozhovorů, nabízení veřejných modliteb nebo komentování na schůzích.

Pokud je dotyčná osoba shledána vinnou a nenapravitelnou, bude vyloučena. Pokud není do sedmi dnů podáno odvolání, je vyloučení formálně oznámeno na příštím Služebním shromáždění sboru. Odvolání se udělují, aby se zjistilo, zda došlo k procesním chybám, které mohly ovlivnit výsledek.

Vyloučení je přerušením přátelských vztahů mezi všemi svědky Jehovovými a těmi, kteří byli vyloučeni. Interakce s širší rodinou je obvykle omezena na minimum, například na přítomnost při čtení závětí a poskytování základní péče starším osobám. V domácnosti může pokračovat rodinný kontakt a manželské intimnosti, ale bez duchovního společenství, jako je rodinné studium Bible a náboženské diskuse. Rodiče vyloučených nezletilých, kteří žijí v rodině, se mohou nadále pokoušet přesvědčit dítě o hodnotě způsobů náboženství. Svědkové Jehovovi se domnívají, že tato forma disciplíny povzbuzuje vyloučeného jedince, aby se podřídil biblickým standardům, a zabraňuje osobě ovlivňovat ostatní členy sboru.

Odloučení je forma vyloučení, kdy člen vyjadřuje ústně nebo písemně, že si nepřeje být spojován se Svědky Jehovovými, nebo že se má za to, že tak učinil svým jednáním. Příkladem toho může být spojení s jiným náboženstvím nebo vojenskou organizací. Jednotlivcům, kteří jsou staršími považováni za odloučené, není dáno právo na odvolání. Odloučení členové jsou považováni za stejné jako vyloučení jednotlivci.

Každý rok jsou starší sboru instruováni, aby zvážili setkání s vyloučenými osobami, aby určili změněné okolnosti a povzbudili je, aby usilovali o znovupřijetí.

Opětovné přijetí není automatické po určité době, ani není stanovena minimální doba trvání; vyloučené osoby mohou kdykoli mluvit se staršími, ale musí písemně požádat, aby bylo zváženo jejich opětovné přijetí do sboru. Starší posuzují každý případ individuálně a jsou instruováni, aby zajistili, „že uplynula dostatečná doba pro vyloučenou osobu, aby prokázala, že její povolání pokání je skutečné“. Věnujte pozornost sobě a všem ovečkám, Společnosti Strážná věž. Soudní výbor se sejde s jednotlivcem, aby určil jeho pokání, a pokud je stanoveno, je dotyčná osoba znovu přijata do sboru a může se účastnit se sboru v jeho formální službě (například kázání z domu do domu), ale po dobu stanovenou soudním výborem je zakázáno se vyjadřovat na schůzích nebo mít jakákoli privilegia. Pokud je to možné, jsou pro slyšení o opětovném přijetí do sboru vybráni stejní členové soudního výboru, kteří dotyčnou osobu vyloučili. Pokud se žadatel nachází v jiné oblasti, setká se dotyčná osoba s místním soudním výborem, který bude komunikovat buď s původním soudním výborem, pokud je k dispozici, nebo s novým v původním sboru.

Svědek, který byl formálně pokárán nebo vrácen do služby, nemůže být jmenován do žádné zvláštní výsady služby po dobu nejméně jednoho roku. Závažné hříchy zahrnující pohlavní zneužívání dětí trvale vylučují hříšníka ze jmenování do jakékoliv kongregační výsady služby, bez ohledu na to, zda byl hříšník odsouzen za nějaký světský zločin.

Podobně jako mnoho skupin, které mají svůj původ ve 1830s Restoration Movement, Christadelphians nazývají svou formu exkomunikace „disfellowshipping“, ačkoli oni nepraktikují „shunning“. Disfellowshipping může dojít z morálních důvodů, měnící přesvědčení, nebo (v některých ecclesias) pro neúčast přijímání (označované jako „znaky“ nebo „lámání chleba“).

V takových případech je obvykle požadováno, aby zúčastněná osoba tyto záležitosti projednala. Pokud nejsou v souladu, je církvi („shromáždění“ nebo „ecclesia“) doporučeno řídícím výborem („Arranging Brethren“), aby hlasovala o vyloučení dotyčné osoby. Tyto postupy byly formulovány od roku 1863 ranými Christadelphiany[citace nutná], a pak v roce 1883 kodifikovány Robertem Robertsem v Příručce pro formování a chování Christadelphian Ecclesias (hovorově „The Ecclesial Guide“). Nicméně Christadelphians zdůvodňují a uplatňují své postupy nejen z tohoto dokumentu, ale také z pasáží, jako je vyloučení v 1Co.5 a zotavení v 2Co.2.

Christadelfiáni se obvykle vyhýbají termínu „exkomunikace“, který si mnozí spojují s katolickou církví; a mohou mít pocit, že slovo nese důsledky, se kterými nesouhlasí, jako je nepatřičné odsouzení a trest, stejně jako neuznání nápravného záměru opatření.

V případě cizoložství a rozvodu běh času obvykle znamená, že člen může být obnoven, pokud chce. V případě trvajícího chování, soužití, homosexuální aktivity, pak nebyly splněny podmínky pozastavení. V případě doktrinálních otázek se obvykle nehledá znovuobnovení, protože prokázání potřebné konformity myšlení, která by byla vyžadována, není svědomitě možné. V některých případech, pokud dotyčná osoba souhlasí s tím, že se zdrží vyjadřování jakýchkoli myšlenek k těmto otázkám, může zůstat a některá liberální setkání projeví toleranci. V některých případech tolerance však došlo k blokovému (nebo úplné ecclesii) vyloučení.

Mechanismus „refellowství“ se řídí opačným směrem než původní proces; jednotlivec podá žádost k „ecclesii“ a „aranžující bratři“ dají doporučení členům, kteří hlasují. Pokud „aranžující bratři“ usoudí, že hlasování může ecclesii rozdělit, nebo osobně naštvat některé členy, mohou se snažit najít třetí stranu ecclesia, která je ochotna místo toho „refellowship“ člena. Podle církevního průvodce může třetí strana ecclesia také převzít iniciativu k „refellowship“ člena jiného zasedání. To však nelze provést jednostranně, protože by to představovalo heteronomii nad autonomií původních členů ecclesie.

V buddhismu neexistuje přímá obdoba exkomunikace. Nicméně v klášterní komunitě Theravadan mohou být mniši vyloučeni z klášterů pro kacířství a/nebo jiné činy. Kromě toho mají mniši čtyři sliby, nazývané čtyři porážky, kterými jsou zdržování se pohlavního styku, krádeže, vraždy a zdržování se lhaní o duchovních ziscích (např. mít zvláštní moc nebo schopnost konat zázraky). Pokud je byť jen jeden z nich zlomen, mnich je automaticky opět laik a nikdy se nemůže stát mnichem ve svém současném životě.

Většina japonských buddhistických sekt má církevní autoritu nad svými stoupenci a má vlastní pravidla pro exkomunikaci členů sanghy, laického nebo biskupského sboru. Laická japonská buddhistická organizace Sóka Gakkai byla exkomunikována ze sekty Nichiren Shoshu v roce 1991.

Hinduismus byl příliš různorodý na to, aby byl považován za monolitické náboženství, a s nápadnou absencí jakéhokoliv uvedeného dogmatu nebo ecclesia (organizovaná církev), nemá pojem exkomunikace, a proto žádný hinduista nemůže být vypuzen z hinduistického náboženství, i když člověk může snadno ztratit kastovní status pro velmi širokou škálu porušení kastovních zákazů. To může, ale nemusí být vymahatelné. Nicméně, některé z moderních organizovaných sekt v rámci hinduismu mohou praktikovat něco ekvivalentního exkomunikaci dnes, tím, že vypudí člověka ze své vlastní sekty.

Ve středověku a raném novověku (a někdy i dnes) v jižní Asii se exkomunikace z kasty (jati nebo varna) praktikovala (kastovními radami) a často měla vážné důsledky, jako například snížení kastovního statusu dotyčného a dokonce jeho vhození do sféry nedotknutelných nebo bhangi. V 19. století čelil hinduista exkomunikaci za to, že odešel do zahraničí, protože se předpokládalo, že bude nucen porušit kastovní omezení a v důsledku toho bude znečištěn. .

Po exkomunikaci by záleželo na kastovní radě, zda by přijala jakoukoli formu pokání (rituálního či jiného) nebo ne. Takové současné příklady exkomunikace v hinduismu jsou často spíše politické nebo sociální než náboženské, například exkomunikace nižších kast za to, že odmítly pracovat jako mrchožrouti v Tamilnádu .

Dřívější příklad exkomunikace v hinduismu je případ Šastriho Jagnapurushdase, který dobrovolně odešel a byl později legálně vyhoštěn z Vadtal Gadi Swaminarayan Sampraday tehdejším Vadtal acharya v roce 1906. Pokračoval založením vlastní instituce Bochasanwasi Swaminarayan Sanstha nebo BSS (nyní BAPS), která tvrdila, že Gunatitanand Swami byl právoplatným duchovním nástupcem Swaminarayana.

Exkomunikace tak, jak existuje v křesťanských vírách, v islámu neexistuje. Nejbližší aproximace je takfir, prohlášení, že jednotlivec nebo skupina je kafir (nebo kuffar v množném čísle), nevěřící. To nebrání jednotlivci účastnit se jakéhokoli islámského obřadu nebo rituálu, a protože otázka, zda je osoba kafir, je spíše subjektivní záležitost, prohlášení takfir je obecně považováno za neplatné, pokud ho cíl vyvrátí nebo pokud ho islámská komunita, ve které žije, odmítne přijmout.

Takfir však zůstává v islámu velmi spornou otázkou, především proto, že v islámském právu neexistuje žádná všeobecně uznávaná autorita. Podle klasických komentátorů se zdá, že opak platí v tom, že Mohamed údajně přirovnal akt prohlášení někoho za kafir k rouhání, pokud obviněný jedinec tvrdil, že je muslim.

Cherem je nejvyšší církevní cenzura v judaismu. Je to úplné vyloučení člověka z židovské komunity. S výjimkou případů v komunitě Charedi přestal cherem existovat po osvícenství, kdy místní židovské komunity ztratily politickou autonomii a Židé byli začleněni do pohanských národů, ve kterých žili.[citace nutná] Příkaz siruv, odpovídající pohrdání soudem, vydaný rabínským soudem může také omezit náboženskou účast.