Fonologické povědomí se vztahuje k povědomí jedince o fonologické struktuře neboli zvukové stavbě mluvených slov. Fonologické povědomí je důležitým a spolehlivým prediktorem pozdějších čtenářských schopností, a proto je předmětem mnoha výzkumů.
Fonologické uvědomování zahrnuje rozpoznávání a manipulaci se zvuky na třech úrovních zvukové struktury: (1) slabiky, (2) přídechy a rýmy a (3) fonémy. Uvědomování si těchto zvuků se prokazuje prostřednictvím různých úkolů (viz níže). Ačkoli se úlohy liší, mají společný základní požadavek, aby se s hláskami prováděla nějaká operace (např. identifikace, porovnávání, oddělování, spojování, generování). Předpokládá se, že jedinec, který tyto úlohy provádí, musí mít povědomí o zvukových jednotkách, aby mohl danou operaci provést.
Termíny fonematické uvědomování a fonika se často používají zaměnitelně s termínem fonologické uvědomování. Tyto pojmy však mají odlišný význam. Fonematické uvědomování je podmnožinou fonologického uvědomování, která se zaměřuje zejména na rozpoznávání a manipulaci s fonémy, nejmenšími jednotkami zvuku. Fonematické uvědomování vyžaduje, aby žáci poznávali a přiřazovali písmena nebo vzory písmen ke zvukům, naučili se pravidla hláskování a používali tyto informace k dekódování (čtení) a kódování (psaní) slov. Fonologické povědomí se týká pouze zvuků řeči, nikoliv písmen abecedy nebo hláskových tvarů, takže pro rozvoj základního fonologického povědomí o jazyce není nutné, aby žáci znali abecedu.
Úkoly pro fonologické uvědomování (převzato z Virginia Department of Education (1998): a Gillon (2004)).
Schopnost vnímat a rozlišovat zvuky prostředí a řeči od sebe navzájem
Ačkoli některé dvouleté děti vykazují fonologické povědomí, u většiny dětí se fonologické povědomí objevuje ve třetím roce a ve čtvrtém a pátém roce se jeho růst zrychluje. Fonologické povědomí se rozvíjí podle předvídatelného vzorce – podobně jako v různých jazycích – a postupuje od větších k menším zvukovým jednotkám (tj. od slov ke slabikám, od slabikových rýmů k fonémům). Úkoly používané k prokázání znalosti těchto zvuků mají svou vlastní vývojovou posloupnost. Například úkoly zahrnující detekci podobných nebo odlišných zvuků (např. úkoly o zvláštnostech) jsou zvládnuty dříve než úkoly vyžadující manipulaci se zvuky (např. úkoly o vynechávání) a úkoly o míchání jsou zvládnuty dříve než úkoly o segmentaci. Je třeba poznamenat, že osvojování fonologických dovedností neprobíhá v lineárním sledu; děti spíše pokračují ve zdokonalování dovedností, které si osvojily, a zároveň se učí novým dovednostem.
Rozvoj fonologického povědomí úzce souvisí s celkovým vývojem jazyka a řeči. Velikost slovní zásoby, stejně jako další měřítka receptivní a expresivní sémantiky, syntaxe a morfologie, jsou konzistentními souběžnými a longitudinálními prediktory fonologického uvědomování. V souladu s tímto zjištěním mají děti s poruchami komunikace často slabé fonologické povědomí.
Fonologický vývoj a artikulační přesnost často souvisí se schopností fonologického uvědomování, a to jak u dětí s typickou řečí, tak u dětí s poruchami řeči. Kromě milníků vývoje řeči a jazyka souvisí se schopnostmi fonologického uvědomování také schopnosti zpracování řeči a jazyka: jak vnímání řeči, tak verbální krátkodobá paměť byly souběžně a prediktivně korelovány se schopnostmi fonologického uvědomování.
Fonologické povědomí a čtení
Fonologické povědomí je důležitým faktorem, který rozhoduje o úspěchu při učení čtení a hláskování. U většiny dětí, které dobře čtou, je fonologické uvědomování silné a u dětí, které špatně čtou, je fonologické uvědomování slabé. Dovednosti fonologického uvědomování v předškolním a školním věku také silně předpovídají, jak dobře bude dítě číst ve školním věku. Intervence zaměřené na zlepšení schopností fonologického uvědomování navíc vedou k výraznému zlepšení čtenářských schopností. Výuka fonologického uvědomování zlepšuje čtenářské a pravopisné dovednosti, ale platí to i naopak: výuka čtení a psaní zlepšuje fonologické uvědomování. Vztah mezi fonologickým uvědomováním a schopností číst se v průběhu času mění. Všechny úrovně schopnosti fonologického uvědomování (hláska, začátek-rýma a foném) přispívají ke čtenářským schopnostem v mateřské škole až na druhém stupni. Po druhé třídě však hrají větší roli schopnosti na úrovni fonémů.
Vztah mezi fonologickým uvědomováním a gramotností se často vysvětluje z hlediska jeho úlohy při dekódování a kódování. Při čtení se dekódování vztahuje k procesu přiřazování písemné reprezentace slova k jeho slovní reprezentaci. Zejména v počátečních fázích čtení zahrnuje dekódování přiřazování písmen ve slově k odpovídajícím hláskám a následné spojování těchto hlásek do slovní podoby. Kódování: proces používaný při pravopisu: je podobný, i když proces probíhá opačným směrem, přičemž slovní reprezentace slova je zakódována do písemné podoby. Zejména v počátečních fázích čtení kódování opět zahrnuje určování zvuků ve slově a následné přiřazení těchto zvuků k posloupnosti písmen, aby bylo možné napsat psané slovo. Jak při kódování, tak při dekódování je zapotřebí fonologické povědomí, protože dítě musí znát hlásky ve slovech, aby je mohlo přiřadit k hláskám písmen.
Fonologické povědomí je sluchová dovednost, která se rozvíjí prostřednictvím různých aktivit, jež žáky seznamují se zvukovou strukturou jazyka a učí je ji rozpoznávat, identifikovat a manipulovat s ní. Poslechové dovednosti jsou důležitým základem pro rozvoj fonologického uvědomování a zpravidla se rozvíjejí jako první. Proto rozsah a posloupnost výuky v učebních osnovách předškolní gramotnosti obvykle začíná zaměřením na poslech, kdy učitelé učí děti věnovat pozornost zvukům a rozlišovat je, včetně zvuků prostředí a zvuků řeči. Výuka fonologického uvědomování v raném věku zahrnuje také používání písniček, říkanek a her, které pomáhají žákům, aby si všímali spíše zvuků a rytmů řeči než jejich významů, včetně rýmu, aliterace, onomatopoie a prozodie. I když je seznámení se s různými zvukovými vzorci v písních a říkankách začátkem rozvoje fonologického uvědomování, samo o sobě nestačí, protože tradiční činnosti, které písně a říkanky provázejí, se obvykle zaměřují na to, aby žákům pomohly pochopit významy slov, nikoliv věnovat pozornost zvukům. Proto je třeba zavést jiné strategie, které žákům pomohou, aby si místo toho začali všímat zvuků. Konkrétní činnosti, které zapojují žáky do pozornosti a demonstrují rozpoznávání zvuků jazyka, zahrnují mávání rukama při poslechu říkanek, podupávání nohou při aliteracích, vytleskávání slabik ve jménech a pomalé natahování rukou při segmentaci slov. Fonologické uvědomování se technicky týká pouze zvuků a žáci nemusí znát písmena abecedy, aby byli schopni rozvíjet fonologické uvědomování.
Žáci v základním vzdělávání se někdy učí fonologickému uvědomování v kontextu aktivit zaměřených na čtení a psaní, zejména fonematickému uvědomování.Některé výzkumy ukazují, že přinejmenším u starších dětí může být užitečné rozšířit rozvoj fonologického uvědomování v kontextu aktivit, které zahrnují písmena a pravopis. [Potřebná citace] Tímto přístupem se zabývá řada vědců [potřebná citace].