Hnutí za lidský potenciál vzešlo ze sociálního a intelektuálního prostředí šedesátých let a vzniklo s cílem podpořit pěstování mimořádného potenciálu, o němž se má za to, že je u většiny lidí do značné míry nevyužitý. Hnutí vychází z přesvědčení, že prostřednictvím rozvoje lidského potenciálu mohou lidé prožívat výjimečnou kvalitu života naplněnou štěstím, tvořivostí a naplněním. Z toho často vyplývá přesvědčení, že ti, kteří začnou tento potenciál uvolňovat, zjistí, že jejich akce ve společnosti směřují k tomu, aby pomohli druhým uvolnit jejich potenciál. Je to přesvědčení, že čistý efekt toho, že jednotlivci pěstují svůj potenciál, přinese pozitivní společenské změny obecně.
Hnutí má své konceptuální kořeny v existencialismu a humanismu. Jeho vznik byl silně svázán s humanistickou psychologií, známou také jako „3. síla“ v psychologii (po psychoanalýze a behaviorismu a před „4. silou“ transpersonální psychologie, která klade důraz na esoterický, psychický, mystický a duchovní vývoj). Často je považován za synonymum s humanistickou psychologií. Hnutí pohlíží na myšlenku Abrahama Maslowa o seberealizaci jako na vrcholné vyjádření lidského života.
Vztah k jiným oblastem
Hnutí je někdy považováno za hnutí pod širším deštníkem hnutí New Age. Ideologicky se odlišuje od ostatních trendů New Age důrazem na individuální rozvoj světských lidských schopností na rozdíl od duchovnějších názorů v rámci hnutí. Účastníci však toto rozlišení činí zřídka a je běžné zjistit, že většina těch, kteří přijímají myšlenky hnutí lidského potenciálu, má také tendenci přijímat ostatní duchovnější myšlenky v rámci hnutí New Age.
Je v mnoha ohledech původcem současného průmyslu obklopujícího Osobní růst a svépomoc.
Esalenův institut byl založen Michaelem Murphym a Dickem Pricem především jako centrum pro studium a rozvoj lidského potenciálu a je považován za geografický střed hnutí dnes. Aldous Huxley přednášel o „lidském potenciálu“ v Esalenu na počátku šedesátých let a jeho myšlenky jsou také považovány za zásadní pro hnutí.
Hnutí se dočkalo kritiky ve dvou podobách. První je od výzkumníků v psychologii, medicíně a vědě, kteří často odmítají hnutí jako hnutí založené na pseudovědě, nadužívající psychobláboly a jehož účinnost lze vysvětlit výhradně placebem. Tuto kritiku vyjádřil Richard Feynman v reakci na svou návštěvu v Esalenu.
Nicméně určitá technika může být stále užitečná navzdory pseudovědeckému nebo náboženskému pozadí. Rozhodující je, zda mají kritici pravdu v tvrzení, že techniky hnutí lidského potenciálu nemají jiný účinek než placebo efekt nebo attitudinální efekt, jako je Hawthornův efekt (samozřejmě mnoho běžných psychoterapeutických technik také žádný takový účinek nemá). K vyřešení této otázky je nutný empirický výzkum.
Druhá kritika přichází od těch, kteří jsou často považováni za sympatizující s hnutím, ale kteří se domnívají, že hnutí neuspělo ve svých cílech, ale naopak vytvořilo prostředí, které ve skutečnosti brání osobnímu rozvoji. Tvrdí se, že podporuje dětinský narcismus tím, že posiluje chování zaměřené na vlastní problémy a vyjadřování toho, jak se člověk cítí, místo toho, aby povzbuzoval chování k překonání těchto problémů. Tato kritika je nejlépe nahlížena z hlediska Maslowovy hierarchie potřeb. V této analýze je selhání charakterizováno jako výhradní zaměření na pomoc jednotlivcům naplnit jejich Deficitní potřeby, aniž by se jednotlivci posunuli v hierarchii k Bytí potřebám, tj. seberealizaci.
Vážnější rozšíření této kritiky tvrdí, že tento problém je způsoben celkově chybným základem hnutí – zaměřením se na vlastní rozvoj jedince jako svrchovaného na úkor ohleduplnosti k druhým a ke společnosti.
Tento problém může být opět vyřešen pouze empirickým výzkumem. Tvrzení, že Hnutí lidského potenciálu podporuje narcismus, vyžaduje dokumentaci.