V sociolingvistice je přízvuk způsob výslovnosti specifický pro konkrétního jedince, lokalitu nebo národ.
Přízvuk může označovat lokalitu, ve které jeho mluvčí bydlí (geografický nebo regionální přízvuk), socioekonomický status jeho mluvčích, jejich etnickou příslušnost, jejich kastu nebo sociální třídu, jejich rodný jazyk (když mluví druhým jazykem nedokonale) a tak dále.
Přízvuky se obvykle liší kvalitou hlasu, výslovností a rozlišením samohlásek a souhlásek, přízvukem a prosodií. Ačkoli se gramatika, sémantika, slovní zásoba a další jazykové charakteristiky často liší souběžně s přízvukem, slovo „přízvuk“ může odkazovat specificky na rozdíly ve výslovnosti, zatímco slovo „dialekt“ zahrnuje širší sadu jazykových rozdílů. Často je „přízvuk“ podmnožinou „dialektu“.
Jak se lidské bytosti šíří do izolovaných komunit, vznikají stresy a zvláštnosti. Časem se z nich mohou vyvinout identifikovatelné přízvuky. V Severní Americe přispěla interakce lidí z mnoha etnických prostředí k vytvoření různých odrůd severoamerického přízvuku. Je obtížné změřit nebo předpovědět, jak dlouho trvá, než se přízvuk zformuluje. Přízvuky v USA, Kanadě a Austrálii se například vyvinuly z kombinací různých přízvuků a jazyků v různých společnostech a jejich vliv na různou výslovnost britských osadníků.
V mnoha případech akcenty neanglických osadníků z britských ostrovů ovlivňovaly akcenty různých kolonií zcela odlišně. Irští, skotští a velšští přistěhovalci měli akcenty, které značně ovlivňovaly výslovnost samohlásek některých oblastí Austrálie a Kanady.
Přesto se přízvuky nemění ani v dospělosti. Akustická analýza královských vánočních poselství Alžběty II. od Jonathana Harringtona odhalila, že řečové vzorce i tak konzervativní osobnosti, jako je panovník, se mohou během jejího života nadále měnit.
Výslovnost je nejtěžší částí cizího jazyka. Většina jedinců, kteří mluví cizím jazykem, hovoří plynně s přízvukem svého rodného jazyka.[citace nutná]
Nejdůležitějším faktorem pro předpověď míry, do jaké bude přízvuk patrný (nebo silný), je věk, ve kterém byl nepůvodní jazyk naučen. Teorie kritického období uvádí, že pokud učení probíhá po kritickém období (obvykle uvažovaném kolem puberty) pro získání domorodé výslovnosti, je nepravděpodobné, že jedinec získá domorodý přízvuk. Tato teorie je však mezi badateli dosti kontroverzní. Ačkoli se mnozí hlásí k nějaké formě kritického období, buď ji umísťují dříve než do puberty, nebo ji považují spíše za kritické „okno“, které se může u jednotlivých jedinců lišit a závisí na jiných faktorech než na věku, jako je délka pobytu, podobnost nepůvodního jazyka s rodným jazykem a frekvence, s jakou jsou oba jazyky používány.
Nicméně děti, kterým je v době stěhování do jiné země teprve 6 let, mluví v dospělosti často se znatelným cizím přízvukem. Vyskytují se také vzácné případy jedinců, kteří jsou schopni vydávat se za rodilé mluvčí, i když se cizí jazyk naučili v rané dospělosti. Zdá se však, že neurologická omezení spojená s vývojem mozku omezují schopnost většiny nerodilých mluvčích mluvit jako rodilí mluvčí. Většina výzkumníků se shoduje, že pro dospělé je získání rodného přízvuku v nerodilém jazyce téměř nemožné.
Když skupina definuje standardní výslovnost, o mluvčích, kteří se od ní odchylují, se často říká, že „mluví s přízvukem“. Nicméně každý mluví s přízvukem. Lidé ze Spojených států by „mluvili s přízvukem“ z pohledu Australana a naopak. Přízvuky jako BBC English nebo General American nebo Standard American mohou být někdy chybně označeny v zemích svého původu jako „bez přízvuku“, aby naznačovaly, že nenabízejí žádné zřejmé vodítko k regionálnímu nebo sociálnímu původu mluvčího.
Mnoho učitelů angličtiny jako druhého jazyka zanedbává výuku řeči/výslovnosti. Mnoho dospělých a téměř dospělých studujících druhého jazyka má nesrozumitelné vzory řeči, které mohou narušovat jejich vzdělání, profesi a sociální interakce. Výslovnost ve druhém nebo cizím jazyce zahrnuje více než jen správnou artikulaci jednotlivých zvuků. Zahrnuje vytváření široké škály složitých a jemných rozdílů, které spojují zvuk s významem na několika různých úrovních.
Výuka řeči/výslovnosti je zanedbávána částečně kvůli následujícím mýtům:
Nedostatečná výuka řeči/výslovnosti může mít za následek úplný výpadek komunikace. Šíření komerčních služeb „snížení přízvuku“ je vnímáno jako známka toho, že mnoho učitelů ESL neplní potřeby svých studentů pro výuku řeči/výslovnosti.
I když posluchač mluvčímu rozumí, přítomnost těžko srozumitelného přízvuku může v posluchači vyvolat úzkost, že nebude rozumět tomu, co přijde dál, a způsobit, že rozhovor ukončí dříve nebo se vyhne obtížným tématům.
Určité přízvuky jsou vnímány tak, že mají ve společnosti větší prestiž než jiné přízvuky. To je často způsobeno jejich spojením s elitní částí společnosti. Například ve Spojeném království je přijímaná výslovnost anglického jazyka spojována s tradiční vyšší třídou. Totéž lze říci o převaze jihovýchodních brazilských přízvuků v případě brazilské varianty portugalského jazyka, zvláště s ohledem na nepoměr prestiže mezi většinou caipirou ovlivněnou řečí, spojenou s venkovským prostředím a nedostatkem formálního vzdělání, společně s portugalštinou, kterou se mluví v některých jiných komunitách nižších socioekonomických vrstev, jako jsou obyvatelé favel, a dalšími sociokulturními variantami, jako je střední a vyšší třída paulistano (dialekt mluvený z Velkého São Paula na východ) a fluminense (dialekt mluvený ve státě Rio de Janeiro) na druhou stranu, uvnitř samotné jihovýchodní Brazílie. V lingvistice však mezi přízvuky není žádný rozdíl, pokud jde o jejich prestiž, estetiku nebo korektnost. Všechny jazyky a přízvuky jsou jazykově rovnocenné.
Zvýraznění stereotypů a předsudků
Stereotypy odkazují na specifické charakteristiky, rysy a role, o kterých se předpokládá, že je skupina a její členové mají. Stereotypy mohou být pozitivní i negativní, i když negativní jsou častější.
Stereotypy mohou vést k předsudkům, které jsou definovány jako negativní postoje ke skupině a jejím členům. Jedinci s nestandardním přízvukem se často musí potýkat jak s negativními stereotypy, tak s předsudky kvůli přízvuku. Výzkumníci soustavně ukazují, že lidé s přízvukem jsou posuzováni jako méně inteligentní, méně kompetentní, méně vzdělaní, mají špatnou znalost angličtiny/jazyka a je nepříjemné je poslouchat.
Nejen lidé se standardním přízvukem se k těmto přesvědčením a postojům hlásí, ale jedinci s přízvukem také často stereotypně vystupují proti vlastnímu nebo cizímu přízvuku.[citace nutná]
Diskriminací se rozumí specifické chování nebo jednání namířené proti skupině nebo jejím jednotlivým členům výhradně na základě členství ve skupině. Při akcentové diskriminaci se používá způsob vyjadřování jako základ pro svévolná hodnocení a úsudky. Na rozdíl od jiných forem diskriminace neexistují v obecné společnosti žádné silné normy proti akcentové diskriminaci. Rosina Lippi-Green píše,
Jako první bod držení brány slouží přízvuk, protože je nám zákonem a společenskými zvyklostmi a snad i převládajícím smyslem pro to, co je morálně a eticky správné, zakázáno příměji používat rasu, etnikum, vlast nebo ekonomii. Takové výčitky však ohledně jazyka nemáme. Tak se přízvuk stává lakmusovým papírkem pro vyloučení a záminkou k odvrácení se, k poznání druhého.
Řečníci s určitým přízvukem se často setkávají s diskriminací v oblasti bydlení a zaměstnání. Například u mluvčích s cizím přízvukem nebo s přízvukem etnické menšiny je menší pravděpodobnost, že je majitelé bytů odvolají, a je u nich větší pravděpodobnost, že je zaměstnavatelé zařadí na nižší statusové pozice než u osob se standardním přízvukem. V podnikatelském prostředí jsou jedinci s nestandardním přízvukem častěji hodnoceni negativně. Diskriminace s přízvukem se vyskytuje také ve vzdělávacích institucích. Například absolventi, lektoři a profesoři, kteří nemluví rodilými mluvčími, napříč vysokoškolskými kampusy v USA se stali terčem pro to, že jsou kvůli přízvuku nesrozumitelní. Studenti vyučovaní rodilými mluvčími angličtiny však v průměru nepodceňují výsledky ve srovnání s těmi, které vyučují rodilí mluvčí angličtiny.
Studie prokázaly vnímání přízvuku, nikoli přízvuk sám o sobě, což často vede k negativnímu hodnocení řečníků. Ve studii provedené Rubinem (1992) studenti poslouchali nahrávanou přednášku nahranou stejným rodilým mluvčím angličtiny se standardním přízvukem. Byl jim však ukázán obrázek přednášejícího, který byl buď běloch, nebo Asiat. Účastníci studie, kteří viděli asijský obrázek, věřili, že slyšeli přednášejícího s přízvukem a provedli něco horšího na úkolu měřícím porozumění přednášky. Negativní hodnocení mohou odrážet spíše předsudky než skutečné problémy s porozuměním přízvuku.
Ve Spojených státech zakazuje hlava VII zákona o občanských právech z roku 1964 diskriminaci na základě národního původu, což znamená přízvuky. Zaměstnavatelé však mohou tvrdit, že přízvuk osoby zhoršuje její komunikační schopnosti, které jsou nezbytné pro efektivní fungování podniku. Soudy se často opírají o tvrzení zaměstnavatele nebo používají subjektivní názory soudců při rozhodování, zda by přízvuk (potenciálního) zaměstnance narušoval komunikaci nebo výkon, aniž by existoval objektivní důkaz, že přízvuk byl nebo by mohl být překážkou.
Kentucký nejvyšší soud v případu Clifford vs. Commonwealth rozhodl, že bělošský policista, který neviděl černošského obžalovaného údajně zapojeného do drogové transakce, ho přesto mohl identifikovat jako účastníka tím, že řekl, že hlas na audionahrávce „zněl černě“. Policista založil tuto „identifikaci“ na skutečnosti, že obžalovaný byl jediným Afroameričanem v místnosti v době transakce a že audionahrávka obsahovala hlas muže, o kterém policista řekl, že „zněl černě“, prodávajícího crack bělošskému informátorovi nastrčenému policií.