Společným rodičovstvím se rozumí rodinné uspořádání v rámci péče o dítě nebo rozvodového vyrovnání, v němž je péče o děti rovnocenná nebo více než podstatně sdílená mezi biologickými rodiči. Takové uspořádání podporuje děti v tom, aby věděly, že se na výchově podílejí oba rodiče, a aby sdílely odpovědnost za svou výchovu. To je obecně považováno za žádoucí plán, aby děti byly rodiči odděleně. Je to však stále neobvyklé v situacích, kdy se do věci zapojili praktici rodinného práva, což je dáno spornou povahou soudů.
Vzácněji se sdíleným rodičovstvím rozumí podobná situace po rozchodu adoptivních nebo jiných nebiologických rodičů.
Členové hnutí za práva otců požadují zákony vytvářející vyvratitelnou domněnku sdílené péče, společného rodičovství 50/50.
Takové zákony vyžadují, aby rodiče byli vedeni k tomu, aby si vypracovali vzájemně přijatelný plán rodičovství. Pokud toho nejsou schopni, nařídí soudci rovnoměrné rozdělení fyzické péče mezi rodiče, pokud to není praktické nebo v nejlepším zájmu dětí. Jinak nevlastní otec by proto trávil více času se svými dětmi, zvýšil by své povinnosti v oblasti péče a pravděpodobně by druhému rodiči platil výrazně nižší výživné na dítě.
Obhájci práv otců poznamenávají, že domněnka takového sdíleného rodičovství je vyvratitelná a že rozhodnutí o péči by stále vycházela především z nejlepšího zájmu dětí.
Úmluva OSN o právech dítěte je spojena s myšlenkou, že výhradní péče by měla být vykonávána pouze tehdy, je-li to v „nejlepším zájmu dítěte“.
Sdílené rodičovství je také označováno jako „vyvážené rodičovství“ nebo „stejně sdílené rodičovství“.